I víkend po našem výletu do hor hlásili pěkné počasí – mělo být asi o dva stupně méně, ale pořád jasno a slunečno. Protože nás ale za pár dní čekal test ze slovinštiny, chtěli jsme vyrazit na jednodenní výlet ne příliš daleko od Lublaně, abychom se v neděli mohli pořádně učit (což jsme stejně nedělali). Původní plán byl podívat se do malého městečka Kamnik asi dvacet kilometrů severně od Lublaně, ale na své mapě míst, která musíme navštívit, jsem objevila, že kousek od Kamniku je i Velika Planina – největší náhorní plošina ve Slovinsku s nejvyšším bodem ve výšce 1668 m, která je známá zejména malými pasteveckými domečky. A tak bylo jasno.
Z Lublaně jsme vyrazili v sobotu v 9:00 autobusem směrem na sever. Ráno jsme byli poměrně nerozhodní ohledně toho, co si obléci, protože každý zdroj mluvil o něčem jiném. Protože jsme si řekli, že nahoře bude svítit sluníčko a chůzí se zahřejeme, možná jsme si toho oblečení vzali méně, než by bylo úplně komfortní. Když jsme tedy před desátou přijeli do Kamniku, museli jsme se velice rychle přiobléct, abychom nezmrzli úplně. A i tak jsme dost mrzli. Uklidňovali jsme se tím, že Slunce je ještě nízko a přes den bude tepleji.
Hned při příjezdu se nám zalíbila kaplička nebo malý kostelík na opevněné skále na okraji města. Bylo to nedaleko, tak jsme se nejprve vydali právě tam. Zamířilo tam i několik dalších turistů, i když jich ve městě nebylo moc. Kamnik je takový ekvivalent Boskovic – podobně velký, také má nějaký ten hrad a malé historické centrum. Tak asi tak si to můžete představit. Od kapličky byl výhled na tu novější část centra a hlavně na vysoké hory a Velikou Planinu asi deset kilometrů daleko. A mimo to na obří míchačku, co vypadala jako lubenica!
Kamnik jsme si ještě trochu prošli, ale potom už nebylo moc co dělat. Velký zážitek samozřejmě máme ze skvělé pekárny, kde jsme si koupili výtečné pečivko, které jsme ještě za tepla pěkně spořádali.
Ve 12:00 nám už odjížděl autobus k dolní stanici lanovky. Po zkušenosti minulý týden jsme se totiž rozhodli, že obětujeme 9 €, abychom se rychle dostali nahoru a mohli si to tam užít. A dobře jsme udělali, protože i tak jsme za ten den ušli více než 26 km, v Kamniku chytli poslední autobus ve 22 hodin do Lublaně a na koleje jsme se dostali až o půl dvanácté. Nedokážu si představit, jak by náš výlet dopadl, kdybychom šli pěšky i nahoru.
Z nadmořské výšky 550 m nás žičnica velice laskavě vyvezla až do 1402 m n. m., odkud jsme se vypravili pěšky podél pokračující lanovky vstříc výšinám. Měli jsme před sebou 265 výškových metrů, ale výšlap byl vlastně poměrně snadný. Cesta nebyla nijak kamenitá, šlo se po krásné zemině porostlé nízkou trávou a sem tam alpinskými kytičkami. Už bylo docela teplo, sluníčko pěkně svítilo, ale nějaké horko bylo odváto větrem, takže jsme se příliš nepotili a vodou jsme nemuseli šetřit tolik jako cestou na Svinjak. Asi dvakrát jsme se zastavili, abychom pojedli něco malého a pokochali se výhledem na hory ne moc vzdálené ve výšce kolem 2400 m a říkali jsme si, že by bylo krásné tam někdy jít, ale že na nějaké horolezení prostě nemáme.
Líbilo se nám tam mnohem víc než na okraji Triglavského národního parku, kam už jsme výlet podnikli. Zatímco Triglavský národní park je součástí Julských Alp, Velika Planina patří ke Kamnicko-Savinjským Alpám, na které je krásný výhled přímo z centra Lublaně. Na nejvyšší bod Velike Planiny vedla ta druhá lanovka, ale tam my jsme nešli, protože bychom si zacházeli. Prošli jsme blízko pod tímto vrcholem a usadili se ve výšce asi 1640 metrů s výhledem na osídlenou dolinu, pastevecké domečky na Velike Planině a na zajímavé geomorfologické útvary podmíněné krasovou povahou reliéfu.
A dali jsme si zase svačinu. Toto místo jsme si užívali nejen kvůli dodávce energie a krásnému výhledu do kraje, ale také kvůli množství úžasných ptáků, kteří měli velice zajímavý styl létání a bylo jich tady nahoře všude dost. Fascinující na těchto ptácích bylo, že až neuvěřitelně využívaly vzdušných proudů a nechávaly se vznášet. Jejich rozpětí křídel je poměrně velké, takže z dálky připomínaly dravce kroužící ve vzduchu a číhající na pořádně velkou kořist. Jedná se o planinsko kavko. Jeden z nejkrásnějších a nejzajímavějších ptáků, které jsem tu viděla. A že jich tu ve Slovinsku mají.
Velikou Planinu jsme samozřejmě našli díky jejím pasteveckým domečkům. Pravdou je, že v reálu osada vypadá úplně stejně jako na fotkách, kterých je plný internet. Nejzajímavější je na tom fakt, že to tu pořád funguje, což jsem úplně nečekala. Myslela jsem, že přijedeme do nějakého „skanzenu“, ale lidé tu mají na střechách solární panely, protože elektrické dráty tu samozřejmě natažené nejsou, u pár domů byla zaparkovaná auta a u pár obyvatelé pracovali a děti pobíhaly kolem. Musí to být docela zajímavý život. Dříve tu produkovali mléčné a masné výrobky, ale v dnešní době dodávají už jen maso. A ty krávy, než je sníme, se tady mají pěkně. Pobíhají si široko daleko jak se jim zlíbí, nic kromě turistů je asi netrápí, po krajině mají rozmístěné žleby s vodou, do dálky jsou slyšet jejich zvony na krku – idylka.
Za jednou takovou skupinkou krav jsem se velice ochotně vrhla. Viděla jsem do vesnice sbíhat dvě telata, co běžela nejspíš za maminkou, která už na návsi byla a zvonila o sto šest, jak spásala trávu. Telátka spolu tak trochu blbla, pošťuchovala se, ale bylo vidět, že se mají vlastně ráda, protože na konci hry se vzájemně olizovala, skoro jako naše kočky, když se mají zrovna rády.
Chtěla jsem si telátko-holku (to bylo hodnější) pohladit, ale ono i to tele je šíleně obrovský a nakonec jsem se bála. Když si lehlo, jeden pár se osmělil ho pohladit, ale to my jsme už mířili dál. Byly asi tři hodiny, a ačkoli to tady nahoře bylo úžasné, museli jsme také sejít dolů.
Většina lidí proudila naším směrem, ale oddělovali se směrem do horské chaty, kde si nejspíše dali polévku, pivo nebo cokoli se jí tady v horách. My jsme se na rozcestí vydali jinam, mířili jsme kolem Male Planiny na cestu kolem Poljanskeho robu a přes Ravni hrib dolů do údolí. Jen co jsme zašli za první obzor, ještě než jsme vůbec viděli hiše v další osadě, byli jsme úplně sami jen s nádherným výhledem do kraje, na (nejspíš) obří závrt lemovaný smrky a keříčkovou vegetací na druhé straně. Posadili jsme se přímo na pěšince a zase jsme se kochali. Na to, že už bylo po půl čtvrté, jsme toho moc nesnědli. Vytáhli jsme připravené chleby a při kochání se jsme konzumovali a sledovali vzlet paraglajdisty.
Zůstala bych tam věčnost. Nacházeli jsme se přesně v takové krajině, kterou máme rádi – kopce oblých tvarů, svěže zelená tráva, jen málo stromů, aby nezastiňovaly výhled do okolí. Cítila jsem se na chvíli jako v našem oblíbeném Skotsku. Nebylo pochyb, že Slovinsko prostě je země pro nás. Nejraději bych byla, kdyby ten okamžik nikdy neskončil.
Ale skončil. David musel na záchod. K tomu jsou zase ty stromy dobrý. Zanedlouho se ale z hloučku stromů zase vynořil – přímo vyběhl ke svahu do prohlubně, ďolíku, údolíčka a vypadal tak šťastně, že jsem nechala věci věcmi a rozeběhla se za ním. David se potom vrátil pro batoh a foťák, abychom je schovali u stromu a my mohli utíkat dolů.
Zní to trochu jako klišé, ale bylo to vážně takovým naším pěkným způsobem hrozně romantické. Doběhli jsme k pařezu, co vypadal jako hrad. Běhali jsme po údolíčku sem a tam, zkoumali jsme obrovské kameny i boule, jestli je to mikrotvar, nebo keříčky (oboje se doplňovalo), já jsem si stoupla tak, aby můj stín byl vedle stínu stromu a prostě jsem si chvíli hrála na strom, tancovali jsme (minulý rok jsme spolu chodili do tanečních, ale pořádně jsme se naučili jen waltz, který tancujeme při všech příležitostech, klidně jen na prostoru metr krát metr), snažila jsem se Davida dohonit a chytit, on se moc snažit nemusel a hned mě měl. Znovu jsme si řekli, jak se máme rádi, jak jsme rádi, že se máme…
Tak moc se mi na tom místě líbilo, že jsem si vzala ještě jeden kámen, abych na to místo a naše blbnutí nikdy nezapomněla. To já mám kameny ráda a ráda si je beru právě z takových skvělých míst, i kdyby to byl jen obyčejný křemen.
Zatímco my jsme skotačili a dováděli, prošly kolem asi tři skupinky lidí. Na to, že už uběhla skoro hodina, tak to není moc vysoké skóre. Oba jsme tušili, že bychom už měli jít, ale vlastně se nám moc nechtělo. David se procházel kolem a pořád vymýšlel nové blbosti, které spolu můžeme dělat.
A pak, když jsem seděla vedle toho hradu, se na mě David otočil a spustil řetězec jedniček a nul. Abyste tomu rozuměli, už dlouho jsem mu naznačovala, že bych si moc přála, aby mi jednou vyznal lásku v jedničkách a nulách, když je ten informatik. David se pořád vykrucoval, protože má špatnou paměť a je to tak trochu divný… Ale teď tu přede mnou stál a plnil mi můj podivný sen.
Jakmile to dořekl, přišel ke mně blíž a klekl si. „Víš, já bych s tebou chtěl strávit celý život. Vezmeš si mě?“ řekl. Moje reakce nebyla ono pohádkové „ano“, jaké si každá dívka představuje. Místo toho jsem si hned klekla za ním a zatímco jsem říkala své „Vezmu si tě!“, jsme se objímali. Potom mi došlo, že jsem to ano nějak vypustila, tak abych byla spokojená, David se mě zeptal znovu a to už jsem odpověděla tak jak se sluší a patří. Jak jsme se objímali, uvědomili jsme si, že jsem ještě ani nedostala zásnubní prstýnek, který mi David v dalších okamžicích navlékal na prsteníček. Ačkoli znal velikost mého prstu, stejně jsme se nějak netrefili a museli jsme ho nechat v Lublani zmenšit.
A tak jsme se zasnoubili!
Lehli jsme si na trávu a povídali si, já jsem si prohlížela prstýnek a byli jsme vlastně úplně bezstarostní. A bylo to ještě lepší, než jaké jsem si to představovala. Protože prostě jedničky a nuly. Protože fyzická geografie.
Teď se nám chtělo odcházet ještě méně. Ale nedalo se jinak. Odcházeli jsme asi o tři čtvrtě na pět a měli jsme před sebou asi 12 km cesty, převážně z kopce lesem, ale po nepříjemně kamenitě-suťovité pěšince. Nohy mě z toho bolely ještě ve středu. Prstýnek jsem si na cestu schovala, abych ho někde neztratila. Pomalu se stmívalo a my zase museli jít po tmě. A zase po neosvětlené silnici, kde auta jezdila dosti rychle.
Do Kamniku jsme došli asi o čtvrt na deset a posadili jsme se v kavárně na autobusovém nádraží, abychom tak dlouho nemrzli venku. David si dal čaj a já jsem měla vynikající horkou čokoladu se šlehačkou, takovou jakou mám ráda, pořádně hustou a sladkou a velkou (!!!) jen za 2 €.
Autobus jel na čas a do Lublaně jsme přijeli asi v jedenáct večer. Naštěstí byly u nádraží kola k zapůjčení, takže jsme se domů dostali poměrně rychle. O půl dvanácté jsem už stála v pokoji a před půlnocí jsem usnula jako zasnoubená slečna. A na ten kámen, co jsem si vzala docela náhodně, jsem lihovkou napsala datum a GPS souřadnice našich zásnub.
