Do hor

Kamkoli jsem se ve Slovinsku zatím mihla, všude byly hory nebo přinejmenším kopce. Jen ta Lublaň je taková zvláštní výjimka – placka ideální pro cyklistiku doplněná o několik kopců a obklopená řekněme horami. Zatímco Lublaň se nachází zhuba v 285 m n. m, nejvyšší hora Triglav se tyčí až do úctyhodných 2864 metrů. Triglav obklopují další vysoké vrcholy sdružené do Triglavského národního parku na západu země.

Cesta na západ

Oproti minulému víkendu hlásili tentokrát lepo vreme – přes 25 °C, slunečno. Takové nádhery jsme samozřejmě museli využít, abychom využili také našeho stanu, než bude v noci úplná zima. Náš cíl byl proto jasný: jediný slovinský národní park. Několik dní jsme ladili příjezdy a odjezdy autobusů jak dálkových, tak lokálních, umístění kempů (vzpomeňte, že ve Slovinsku se volně stanovat nesmí, natož v národním parku) a trasy výletů. Nakonec to vypadalo jakžtakž kompaktně, ale rozsypalo se to hned sobotního rána. (To však předbíhám.) Na Triglav jsme si samozřejmě netroufli, to je spíš horolezení než turistika, ale chtěli jsme zdolat neznámou horu Staro Utro nad obcí Trenta a projít se údolím řeky Soči.

lepo vreme = pěkné počasí

V pátek odpoledne jsem počítala s tím, že autobus odjíždí v 18:00, takže jsme se domluvili, že z kolejí budeme vycházet v 17:10, vezmeme kola a budeme mít krásnou rezervu. V Lublani totiž funguje podobný systém jako Rekola (ale David říká že lepší; já nemám srovnání) a v blízkosti našich kolejí jsou dvě stanice. Vydali jsme se k první, která je blíž, ale po cestě jsme si uvědomili, že vlastně nefunguje. Po cestě k druhé jsme se malinko ztratili v kolejovém areálu, a když jsme k ní dorazili, zjistili jsme, že jsou všechna kola půjčena. To už bylo 17:25 a David mi řekl, že autobus jede v 17:50. Honem jsme nevěděli, co dělat, protože avtobusna postaja je asi 2,5 kilometrů daleko, městské autobusy jezdí v docela velkých intervalech a hlavně autobus, co zastavuje u našich kolejí, na nádraží nejede. Když už jsme se chystali rychlým tempem vyrazit, zahlédla jsem přijíždět naše dvě české spolužačky ze slovanské skupiny na slovinštinu a kupodivu tady kola nechávaly. Vyjeli jsme v 17:33 a v 17:39 jsme byli na místě. Rychle jsme našli nástupiště a čekali a čekali. Když autobus přijel, řidič nám všem oznámil, že pojedeme až za půl hodiny…

avtobusna postaja = autobusová stanice

David dal batoh do zavazadlového prostoru a vyjeli jsme. Ani ne v polovině cesty ho napadlo, že neví, jestli někdo ten zavazadlový prostor zavřel (zase to byl VIP prostor pro náš batoh), a tudíž mě vystrašil, že jsme ho nadobro ztratili. Po nejrůznějších podivnostech a s asi půlhodinovým zpožděním jsme dojeli do Bovecu, malého města na prahu národního parku, vystoupili jsme, otevřeli zavazadlový prostor a viděli jsme – nic! To v nás pořádně zatrnulo, ale když David otevřel i druhou část, oddechli jsme si, protože batoh si jen vyšel na izlet.

izlet = výlet

Když jsme se vzpamatovali z jízdy a zamířili směrem do kempu, okouzlily nás všudypřítomné kopce, které se tyčily vysoko nad nás. Obloha byla jasná a Měsíc skoro v úplňku, takže byly jejich siluety velice zřetelné. Na vrcholcích těch nejvyšších hor se skvěla světlá barva, ale sníh to naštěstí ještě nebyl, to jen vápencové skály a suť. Ještě při stavění stanu jsme žasli a kochali se, ale před tou jedenáctou jsme konečně vybalili i karimatky a spacáky a spokojeně jsme usnuli.

Svinjak [Sviňák]

Ráno jsme se vzbudili do ještě krásnějšího dne, až na tu relativně brzkou hodinu. Už od rána ale do kempu doléhala hlasitá hudba, tak to vlastně stejně nevadilo. Nasnídali jsme se, sbalili jsme stan, zaplatili jsme a u toho se nás pán zeptal, jestli tu jsme kvůli maratonu. S krásným předstihem jsme dorazili na zastávku, odkud jsme se měli dostat do jádra národního parku, nedaleko Triglavu. V plánu bylo postavit stan v dalším kempu a na výšlap se vydat bez velké zátěže. Spolu s námi na zastávce čekalo pár dalších lidí, tak jsme usoudili, že jsme na správném místě. O půl desáté ale stále nic nepřijelo a to už přišel nějaký jiný český pár a došli jsme k tomu, že to ani nepojede – nikdo z čekajících si nepřečetl tabuli s odjezdy dostatečně, takže jsme všichni přehlédli obvestilo, že kvůli maratonu tudy autobus vůbec projíždět nebude a musíme na okraj města. David ještě volal na infolinku, kde mu to akorát potvrdili, a my všichni jsme se museli smířit s tím, že dneska už se odtud nedostaneme.

obvestilo = upozornění

Chvíli jsme ještě zkoušeli stopovat, ale velmi rychle nám došlo, že tudy cesta nevede (skoro všichni nejspíš přijížděli na ten slavný maraton). Teď už bylo jasné, že Trenta nebude, že Stare Utro nebude, že údolí Soči nebude, že bude muset být něco úplně jiného. Rozhlédli jsme se kolem sebe a vybrali jsme si podivně špičatý kopec nedaleko Bovce, který nás svým vzezřením zaujal už v noci. Ano, je to ta hora, jejíž velkolepostí jste se mohli kochat na dvou předchozích fotkách. Mapy.cz nám prozradily, že se skutečně můžeme vyškrábat nahoru, z 450 metrů do 1653 m n. m.

Tak jsme zase přišli za pánem, zaplatili jsme další noc, postavili jsme stan na tom stejném místě, kde jsme spali i této noci, dali jídlo do malého batohu a šli jsme. Prvních pět kilometrů jsme šli kupodivu dolů, kolem řeky Soči a také jsme přecházeli přes řeku Koritnicu těsně před jejím ústím do Soči. Ve dvanáct hodin jsme byli na úpatí hory Svinjak (čteno jako Sviňák), kde jsme četli směrovku přesvědčující nás o tříhodinovém výšlapu.

Realita však byla jiná. Dostaneme se k tomu.

Po prvním kilometru (z údajných tří a půl) jsme došli k rozcestí k vojenské pevnosti z první světové války. Nám sem trvala cesta skoro tří čtvrtě hodiny, směrovka k vrcholu však tvrdila, že od minulé směrovky uplynulo 15 minut. Pevnost jsme si nemohli nechat ujít (jmenuje se Čelo), tak jsme uhnuli z naší cesty a šli se kochat výhledem na okolní hory a do údolí.

A pak bylo na čase jít dál. Kvůli mým problémům s dýcháním a splašenému tepu při zátěži jsme museli dělat časté zastávky. Modrá tečka na mapě se tedy v mobilu pohybovala podezřele pomalu. O to víc jsme si mohli užívat cestu nádherným, převážně bukovým suťovým lesem, a samozřejmě i kamenitou pěšinku, po které jsme měli scházet i dolů. Chůzi nám zpestřovalo množství vyhřívajících se ještěrek, které před námi utíkaly pryč, a také žluto-černé kobylky, z nichž jsem měla strach (co kdyby na mě některá skočila!)

Nevím, co tak nějak víc o té cestě psát. Bylo to pořád stejný. A nekonečný. Občas jsme procházeli kolem velkého srázu, jindy jsme se drápali skoro po skalách, málokdy jsme něco snědli a potom jsme padali vyčerpáním a hladem. Slunce pařilo, my byli zpocení, předpokládané ochlazování směrem vzhůru stále nepřicházelo.

Potkali jsme pár párů, zejména scházeli dolů, ale také tu byli lidé, kteří si to jen tak vyběhli nahoru s holemi (a potom seběhli dolů). Čím jsme byli výš, tím víc jsem se bála, tím častěji jsem Davida upozorňovala, ať dává pozor, ať je opatrný, hlavně ať nepadá (bála jsem se, chápete?). Čím déle jsme šli, tím se zdál být vrchol vzdálenější a já potřebovala víc a víc přestávek, jak byl svah strmějí a strmější. Kručelo mi v břiše, ale neměla jsem chuť k jídlu, zato jsem měla ohromnou žízeň, ale kvůli omezeným zásobám vody mi David dával jen malé příděly po loku, maximálně dvou. Sucho v krku tak střídalo množství slin v ústech, hlad se pomalu měnil v točení hlavy a závratě, až jsem teda snědla housku, což pomohlo na asi 10 metrů (délkových). Když David viděl, jak jsem nemožná, nabízel mi, že vezme nejenom batoh, ale i můj foťák, co váží 2,5 kg a já se stejně rozhodla, že si s sebou do hor vezmu tento a ne malý kompakt (a David na kolejích říkal, že si ho ponesu sama). Po cestě jsem vyhlížela už jen kameny vhodné ke schlazení a usednutí.

Pravdou je, že po třech hodinách jsme byli asi v polovině kopce a to nejhorší nás mělo teprve čekat. Ve dvou třetinách Sviňáka jsme došli k nádhernému výhledu do daleka – a k děsivému pohledu nahoru. Vzpomínáte si ještě na tu úzkou špičku, co zespodu vypadala jako vrchol sopky? Tak odtud vypadala poněkud děsivěji, pokud se člověk snažil najít cestičku.

A tak jsme se zase kochali. Ideální záminka pro odpočinek.

Opticky jsme se stále blížili víc a víc k vytouženému vrcholu, ale moc to neubíhalo. Z vyhlídky jsem se odhodlaně pustila vzhůru, ale zastavila mě cestička vedoucí po úplném okraji srázu. Jak jsem tam tak stála a dívala se na cestu nade mnou, ukápla mi první slza, druhá slza a potom jsem už strachy plakala a byla rozhodnutá, že už nikam nejdu. David mě obětavě utěšoval, asi protože už můj panický strach z výšek zná (po půl roce, co jsme spolu chodili, mě donutil vylézt na posed; já tam skutečně vylezla, ale lehla jsem si na podlahu, držela se jí zuby nehty, brečela a nedokázala jsem se ani postavit, ani posadit, ani slézt zase dolů) a potvrdil svůj dřívější slib, že až už nebudu chtít jít dál (skalnatý povrch jsme tušili už odspodu), tak se můžeme otočit. V tom nás ale míjela ta rychlochodkyně, já se dívala se zatajeným dechem, jak prochází uzkoučkými kritickými místy, a když nikam nespadla, sebrala jsem veškerou zbylou odvahu a šla jsem dál.

Vylezli jsme zhruba do výšky 1500 metrů (ale nepodívali jsme se na přesnou polohu) a dál už šla cesta strmě vzhůru, stromů ubývalo, nebylo se tolik čeho chytit a já věděla, že už jsem fakt na pokraji svých sil a už to dál nezvládnu. Bylo půl šesté a my jsme pořád nebyli nahoře. Kde jsou ty slibované tři hodiny??? Sedli jsme si na kámen a dívali se na ten stejný výhled jako z Čela, jen z větší výšky. A byla to nádhera. Ale děsivá nádhera. Ani společnou fotku jsme si nemohli udělat, protože by sletěl buď foťák, nebo já.

Asi v 17:45 jsme vyšli dolů a v 20:15 jsme stáli zase na tom úpatí, kde nám slibovali tříhodinový výlet. Teď už to šlo bez tolika přestávek, měla jsem dovoleno pít víc, protože už toho před námi nebylo tolik, párkrát se nám zvrtla noha a bolely nás kolena i kotníky. Velkou část cesty jsme šli za šera nebo potmě, přičemž David mi pořád utíkal někam dopředu a já se bála tmy, tmy v lese a ještě jsem neviděla na cestu. Navíc jsme předchozí noci slyšeli výt vlky (jsou tam vlci?), takže jsem měla obavy, že potkáme vlka nebo medvěda a já si nemohla vůbec vzpomenout, jak se chovat při setkání s vlkem.

Takže jsme vlastně udělali dobře, že jsme nešli až nahoru. Jakože jo, je to trochu škoda, ale zase by to trvalo další tak hodinu a půl, dvě hodiny a cesta dolů by byla o to nebezpečnější. Nehledě na to, že úpatí Sviňáka nebyl zdaleka konec naší cesty. Před námi byla ještě tři kilometry dlouhá cesta po silnici za téměř úplné tmy. Do kempu jsme došli před devátou hodinou, já nachystala karimatky a spacáky a David zatím skuhal výtečný Dobrý hostinec příchutě Kuře na smetaně.

skuhati = uvařit

Soča ≠ Soči

Původní plán na neděli byl, že si pěkně pospíme, o půl jedné nasedneme na autobus, pojedeme do vesnice Soča, odkud půjdeme legendárním údolím řeky Soči do města Bovec, odkud v 18:00 odjíždí autobus do Lublaně. To tedy zrealizovat nešlo, ale alpské řeky jsme se přece nemohli jen tak rychle vzdát.

Skutečně jsem se prospali – probudili jsme se asi v devět hodin, poleželi si ve spacáku, trochu se nasnídali a vyrazili na dnešní výlet. Vzali jsme to přes Mercator, kde jsme chtěli koupit další pečivo, ale neměli, a ovoce, které naštěstí měli. Prošli jsme se městem, což je v podstatě takové turistické centrum asi jako Pec pod Sněžkou, dali jsme si příliš sladkou zmrzlinu a mířili jsme směrem k řece, se sluncem pařícím do našich odkrytých hlav a nenamazaných krků. Vedro bylo snad ještě větší než v sobotu.

Když jsme došli k řece, bylo tam docela hodně lidí, co se tam všelijak brouzdali a opalovali se na štěrkových lavicích. Tak jsme si řekli, že se k nim přidáme, ale než jsme přešli asi pět metrů vodou k oné lavici, myslela jsem, že mi umrzla chodidla. Tak jsme se tak slunili, jedli nektarinky a u toho sledovali, jak instruktor učí nějaké zahraniční turisty jezdit na kayaku. David se osmělil jít si znovu smočit nohy (což je nevídané, protože z nás dvou neotužilců jsem já ten otužilec) a já tak koukala a sledovala dění kolem.

Když jsme naznali, že už jsme tu strávili dost dlouho, pokračovali jsme v cestě proti proudu řeky. Ve stínu jsme si dali sváču a dopustili vodu z čiré Soči (zatím se nám nic nestalo, tak je asi vážně dost čistá). Už jsme měli být ve dvou třetinách našeho mini výletu, když v tom se před námi zjevila cedule, že most je ve špatném stavu a musíme jít k dalšímu mostu. Do odjezdu nám zbývaly tři hodiny, před námi nyní čtyři kilometry, vaření pozdního oběda, balení a skládání stanu.

A nakonec to bylo vlastně hrozně fajn, že jsme museli k dalšímu mostu, protože tam to bylo ještě více divukrásné. Tyrkysová voda byla ještě tyrkysovější, střídání tůní a mělčin ještě výraznější, údolí sevřenější a více kamenů.

Na druhém břehu Davida (nevím proč) napadlo, že by mohlo být zajímavé, aby jeden šel se zavřenýma očima a druhý ho vedl. Já jsem souhlasila (nevím proč), a tak jsme i v takovém horku mohli využít můj šátek, který David celou dobu nosil v batohu.

Mně to šlo mnohem pomaleji. Více jsem tápala, našlapovala jsem více opatrně, ale zase jsem důvěřovala Davidovi, že mě nenechá narazit do nějakého stromu. David šel mnohem jistěji a i rychleji, ačkoli jsem ho vedla po úzké cestě hned vedle srázu dolů s mnoha kameny a ještě více kořeny. Zato měl strach, že jde přímo proti stromu. Vlastně nic překvapivého, takoví my dva prostě jsme.

Ještě mi dovolte vtipnou příhodu. Jak jsem měla zavázané oči, David se ke mně skláněl, aby mě políbil, ale já ucítila jeho vousy a lekla jsem se, že dolů ze stromu na můj obličej slezl nějaký pavouk, tak jsem rychle ucukla a uhnula. Ale tak co jiného byste udělali?

Nakonec jsme to všechno stihli. Do kempu jsme dorazili o čtvrt na pět, a zatímco David vařil další Dobrý hostinec, tentokrát příchuť Perkelt, já jsem pro změnu karimatky, spacáky a oblečení balila. Za ty tři roky už jsme tak synchronizovaní, že jsme během pěti minut zvládli umýt ešusy, sbalit vařicí náčiní, dobalit věci, poskládat stan a připnout ho k batohu. Jestli nám to jednou takhle dobře půjde i v bytě, to je otázka.

Každopádně se nám tento víkend potvrdilo to, co nám už několikrát okolnosti naznačily. Jde i improvizovat. A nemusí to být o nic horší, než následovat své přesné plány.


Komentáře

comments powered by Disqus