Jak jsem se (na)učila slovinsky

Je dobré znát alespoň základ jazyka té země, ve které žijete. Ještě lepší je znát alespoň základ jazyka, ve kterém budete mít celý semestr přednášky. To, že budu mít přednášky ve slovinštině, jsem se dozvěděla ještě před podáním přihlášky na Erasmus, ale vůbec mě to neodradilo. Naopak jsem se zabrala do aplikace Centra za slovenščino kot drugi in tuji jezik a chvíli jsem se vydržela učit. Popravdě, ohledně (samo)studia jazyků nejsem zrovna vytrvalá. Líbila se mi ale představa zapsat si tříkreditový předmět probíhající zhruba měsíc před začátkem semestru s poplatkem 79 €, a to předmět Intenzivni tečaj slovenščine za študente Erasmus+.

Obecně říkám, že nejsem moc dobrá na jazyky. Angličtinu se učím od tří let a pořád jsem na úrovni B2. Němčinu jsem se učila téměř devět let, ale rozumím jen nápisům a také se umím představit. Španělštinu jsem se učila dva roky a ještě si pamatuji „Hola, que tal?“. Francouzštinu jsem se učila tři roky a umím právě tři fráze: „Va t’en!“, „Je voudrais deux billets pour Grenoble, s’il vous plaît.“ a „Je t’attendrai.“. Nějaký čas jsem se pokoušela chodit do kurzu českého znakového jazyka, ale kromě mnou vymyšleného znaku pro mou osobu už nevím zhola nic. Ruštinu jsem se učila čtyři roky a musím uznat, že to je ze všech mých druhých cizích jazyků jediný, který ještě aspoň trochu ovládám, dokážu v ní mluvit, číst i psát. Z toho jsem učinila závěr, že na románské jazyky jsem extrémně dutá, zato se slovanskými jazyky by to se mnou nemuselo být zas až tak marný.

A tak jsem to zkusila se slovinštinou.

Právě kvůli tomuto kurzu jsme přijeli do Lublaně už na začátku září – ve čtvrtek 5. září jsme nastoupili do skupiny č. 1 složené z Čechů, pár Slováků a dvou Chorvatek. V devět hodin do učebny umístěné ve sklepě vešla mladá, hubená a relativně malá učitelka s dlouhými hnědými vlasy a velkým úsměvem. S ní přišlo i obrovské nadšení pro studování a slovinštinu jako takovou, kterým nás velice rychle nakazila.

Naše paní učitelka pochází ze Slovenska, ale už od střední školy studuje tady ve Slovinsku. Střední školu tu dodělala a přihlásila se sem i na vysokou školu, protože zde byla jedna z mála univerzit s jejím zvoleným oborem. Co jsem pochopila, mimo jiné vystudovala i slovinský jazyk, který se nás tři týdny snažila naučit. Když bylo potřeba, snadno se s námi mohla dorozumívat slovensky, pro Chorvatky umí i chorvatsky a pro jednu Italku, studentku slovinštiny a ruštiny, a pro Angličana, který vlastně moc nevím, jak se ocitl v naší skupině, také užívala jak jinak než angličtinu. Hned první hodinu nás seveda seznámila s náplní kurzu – budeme hrát hry a také se naučíme nějaká ta slovíčka a gramatiku.

Podle rozvrhu se nezdál být kurz nijak intenzivním, jak hlásil jeho název – první část byla od 9:00 do 10:30, potom následovala půlhodinová přestávka a druhá část byla od 11:00 do 12:30. Ale vězte, že to bylo intenzivní až až! Prvních pár dní bylo pro mě neskutečně dlouhých, v druhé polovině už jsem se nedokázala vůbec soustředit, mozek mi přetékal vším možným a nic dalšího jakoby se do něho už nedalo zapsat. Každým dalším dnem ale výuka ubíhala rychleji a rychleji, každým dalším dnem jsem se do školy těšila víc a víc a čím víc nových informací jsem nabyla, tím raději jsem odpoledne byla.

Všechna slovíčka jsem si poctivě zapisovala do sešitu (akorát na stránku přesně mi vyšel čtyřiapadesátilistový sešit s kočičkou) a doma potom pěkně všechno do Quizletu, kde mám po skončení kurzu rovných 1060 slovíček. A doufám, že ještě budou přibývat!

Ze začátku se mi do slovinštiny hodně pletla ruština – například se svým ákáním ve slovese govoriti, které ve slovinštině znamená totéž. Místo veliko do vět neustále cpu ruské „mnógo“. Kupodivu mi tam ta ruština dělá mnohem větší neplechu než čeština.

Slovinština má přesně dvacet pět písmen – chybí jí písmena jako x, y a w. Háčky mají pouze písmena č, š a ž. Písmeno h se čte jako naše ch a písmeno v se čte v závislosti na následující hlásce buď jako v nebo u.

Písmen se týče také podivnost ohledně s/z a k/h. Jistě ve psaném projevu užíváte rozdílu mezi slovy s (s něčím) a z (odněkud), ale ve slovinštině byste s těmito vymoženostmi nepochodili. Tato dvojice znamená jak s něčím, tak i odněkud, význam zjistíte podle pádu a správné písmeno zvolíte podle takového pravidla „aby to dobře znělo s prvním písmenem dalšího slova“. Stejný princip je užit i ve dvojici slov k a h, přičemž obě znamenají k něčemu, ale variantu h použijete, pokud následující slovo začíná na písmeno k či g.

Podobnost s češtinou je samozřejmě v pádech. Slovinštině chybí náš oblíbený „pátý pád – oslovujeme, voláme“, takže pod 5. pádem byste hledali odpověď na otázky „o kom? o čem?“ a pod 6. pádem na otázky „s kým? s čím?“. Ačkoli logika používání pádů je víceméně velice podobná, stejně tam rozdíly jsou. A nejviditelnější jsou v samotných koncovkách, které dokáží člověku pěkně zavařit mozek.

Protože, aby toho nebylo málo, Slovinci gramaticky odlišují dvě osoby nejen od jedné osoby, ale i od tří a více osob. Všechna slova tak musí počítat se singulárem, plurálem a duálem. Není těžké se naučit, jak takové slovo vypadá, spíše my s absencí duálu máme problém s běžným užitím, protože člověku to prostě okamžitě nenaskakuje.

Další wtf věc je rozhodně budoucí čas. Z češtiny jsme zvyklí na přidávání slovesa býti k tomu „opravdovému“ slovesu v minulém čase, např. dělala jsem úkol. Ve slovinštině toto najdeme samozřejmě také, a to v rozšířené verzi – on je delal nalogo. Aby byla legrace, i v budoucím čase mají kromě slovesa býti i příčestí minulé, takže začátečník hned nedokáže rozeznat, jestli mluvčí hovoří o tom, co se stalo, nebo o tom, co se teprve stane. On bo delal nalogo. Mi bomo greli v Ljubljano.

Nejvíc ze všeho mě bavilo učit se všechnu tu gramatiku. Připadalo mi zajímavé porovnávat jazyk s češtinou a zkoumat, jak to vlastně funguje jak v jazyce našem, tak v jazyce tomto. Díky své skvělé paměti jsem se slovíčky neměla příliš velký problém, protože se jim v mém mozku docela líbí. Zjistila jsem ale, že mně osobně je k ničemu si doma sednout nad tabulku skloňování a snažit se si všechno zapamatovat. Po příchodu na koleje jsem vždy poctivě udělala úkoly a přepsala slovíčka do Quizletu, ale zatímco David učení věnoval mnohdy hromadu času, mně to nic nedávalo.

Co naprosto bezkonkurenčně fungovalo pro mě, byla prostě naše úžasná paní učitelka. Denně přicházela s novými a novými metodami, jak si procvičovat nejen slovíčka, ale i gramatiku. Nedokážu to vlastně všechno popsat, ale začíná to klasickými doplňovačkami, pokračuje přes konverzace ve dvojicích, ve skupinách, hraní „kartičkových“ her a mnohé další. Takový přístup měl někdo naposledy na základce.

Protože nejsem troškař a slovinština mě doopravdy nadchla, hned ze začátku kurzu jsem využila odpolední procházky s Davidem kolem krásně vypadající výlohy knjigarny, která nás nalákala dovnitř. Jednalo se o Knihkupectví Beletrina, docela malé knihkupectví se spoustou krásných obálek knih. Nejdříve jsem se dívala do anglické sekce, protože jsem zamýšlela zakoupit si ve Slovinsku knihu slovinského autora, které ale budu rozumět. Potom se ale ve mně zrodila myšlenka koupit si ve Slovinsku knihu slovinského autora napsanou slovinsky. A protože, jak jsem řekla, nejsem troškař, dívala jsem se po próze oceňovaných autorů (což bylo napsané na poličkách). Až jsem si odnesla docela drahou knihu Balerina, Balerina od spisovatele jménem Marko Sosič. Je to ale docela umělecké, chybí tam uvozovky u přímých řečí, a když jsem zvládla přečíst dvě nebo tři stránky a vědět, o čem jsem právě četla, tak jsem na sebe byla fakt hrdá.

Další zastávka po literární Lublani byla na nábřeží řeky, kde je venkovní antikvariát s knihami za 1 euro. Já i David si rádi prohlížíme knihy a ještě k tomu levné knihy, tak jsme se tam na docela dlouhou dobu zastavili a nahlíželi do nejrůznějších svazků. Našla jsem mimojiné knihu o pletení a teď lituju, že jsem si ji nepořídila. Místo toho jsem si ale pořídila tlustou knihu Geografija (a David málem koupil starou knihu o tom, jak se starat o děti).

Možná mi to ještě trochu potrvá, ale věřím, že jednou tu Balerinu přečtu. Vlastně mě ta slovinština tak nadchla, že přemýšlím o pokračování studia po návratu na Masarykovu univerzitu. Ne že by ten jazyk měl nějakou velkou perspektivu, ale já mám prostě ty Slovany tak nějak ráda. Vlastně mi slovinština připadá mnohem jednodušší než čeština. Sice mi v ní chybí ono pověstné ř, ale co se dá dělat. Když jsem se na konci ptala, jakou obtížností bychom měli dále pokračovat, tak jsme prý skončili na B1.

Bude se mi po tom stýskat.

Rozhodně hodnotím tento kurz velice kladně – vždyť je fakt dobré umět alespoň základ jazyka země, ve které člověk žije. Ne všichni tu umí anglicky, takže se vždycky hodí v obchodě mluvit slovinsky nebo vyhledávat na internetu v tuzemštině.

Pokud se vám naskytne příležitost ponořit se do slovinského jazyka, neváhejte a skočte po ní!

Pár mých oblíbených slovíček

Pár více praktických slovíček