(Před)vánoční čas v cizí zemi

Tady ve Slovinsku jsem fakt vděčná za globalizaci. Mohu si kupovat stejný šampon a pastu, na kterou jsem zvyklá, vím, co čekat, když jdu nakupovat do Lidlu, když se mi roztrhly kalhoty, mohla jsem si jít pro ty stejné do obchodu, který máme i u nás doma. A i ty Vánoce (nebo ten předváční čas, chcete-li) jsou tu vlastně hodně podobné – ve městě jsou světýlka a trhy a všude voní svařák, centrum je najednou plné, všude možně se odehrávají vánoční koncerty, na ulicích je více evangelizací… ale stejně to prostě není ono.

IMG_4268

Protože já jsem hodně vánoční člověk, zimní člověk, sněhový člověk – závěr listopadu, celý prosinec a ještě půlka ledna je tak moje nejoblíbenější období roku. Užívám si jak tu „světskou“, tak i křesťanskou část Vánoc. Každý rok čekám na světýlka, až se všude rožnou, hrozně ráda vyrábím adventní věnec, ráda vymýšlím a sháním dárky, od začátku hydrologického roku se nemohu dočkat prvního sněhu, ráda dělám (a piju) svařený džus (protože alkohol nemůžu [a taky nerada]) a tak. Takže jsem se od začátku září, co jsme sem přijeli, těšila, jak bude Lublaň vypadat jako vánoční město. Mám ráda Božič.

Božič = Vánoce

Vánoční Lublaň

Rožnutí stromu na Prešernově trgu proběhlo už někdy v listopadu, kdy se rozsvítilo také celé město. Asi dva týdny předem věšely světýlka všude možně i nemožně, dokonce i před mým oknem na kolejích, takže potom jen zmáčkli tlačítko a bylo. Na samotnou zahajovací událost přišlo spoustu lidí, centrum obklopovali policajti a snažit se tudy projet na kole byl dost šílený nápad. I přes tak velký dav lidí se nám podařilo potkat Janu (která je tu na Erasmu) a Vojtu (který za ní přijel) a společně jsme se odebrali na náměstí a asi dvacet minut jsme čekali, až se něco stane.

Samozřejmě že nejdřív byl projev, potom pár písniček zpívaných dětmi ze zdejší waldorfské školy, matně si potom pamatuji trumpety a potom se všechno rozsvítilo. Stromeček je zahalený od hlavy až k patě žlutými světýlky. Ve vzduchu se vznáší svítící hvězdy. Netrvalo dlouho a dav se rozešel obklopit stánky s občerstvením.

IMG_4272

Stejně jako my. Akorát jsme si zašli trochu dál, kde toho lidu nebylo zas až tolik. Ono těch stánků s občerstvením je tu plné centrum. Jakože fakt. Jsem zvyklá z Brna, že Svoboďák je věnovaný spíše jídlu, zatímco na Zelňák člověk může jít za řemeslnými výrobky a kochat se mýdly a šperky a hrníčky a svíčkami a vůbec, ale tady je takových stánků tak málo, že by se daly spočítat snad na prstech dvou ruk. Zahrnují vesměs skleněné výrobky, šály, čepice, papuče… a dál nevím. Navíc tady v Lublani není žádné pořádné náměstí, takže trhy jsou rozprostřené všude možně – někde podél řeky, jinde na místě běžných trhů, pár i u toho stromečku.

Ze všeho nejzajímavější tu ale mají právě ta světýlka, která jsou doslova všude. Hodně se mi líbí, že na několika význačných budovách obkreslují jejich siluety, to jo. Potom tu ale mají všehochuť všeho a zrovna vánoční to teda není.

Nejvíce zaujme ulice, kde je velké svítící vajíčko obklopené malými spermiemi a k němu letí velká svítící spermie, o které si člověk nejdřív myslí, že to je kometa. Kousek před tím jsou takové ty klasické symboly pro muže a ženu, taktéž svítící. Naopak kousek za tím narazíte na DNA a chromozomy XY a XX.

IMG_4254

IMG_4270

IMG_4258

Pokud se vydáte touto ulicí, dojdete k radnici, na které je zvláštním způsobem napsané nejspíš přání roku 2020, avšak pomocí dvojek na druhou na druhou, čemuž úplně nerozumím. A to už jsme na hlavní ulici skrze staré město, kde žádná překvapení nějakou chvíli nejsou. Další překvapení ale přichází záhy, pokud se dáte ulicí zpátky směrem k nábřeží. Nahoře visí tři bílé nahé postavy, které jsou pro změnu omotané dalšími světýlky.

IMG_4250

IMG_4228

IMG_4238

IMG_4305

Aby biologie nesklidila všechnu slávu, druhému břehu vévodí geometrie. Najdete tu proto množství jehlanů, krychlí i kvádrů, ale také krystal křemene. Pokud někdo nemusí geometrii, snad ho potěší jakýsi vzoreček, který říká, že sečteme-li všechna čísla až do nekonečna, vyjde nám minus jedna dvanáctina.

IMG_4317

IMG_4215

IMG_4221

IMG_4225

Ve čtvrtek 12. prosince navíc napadlo asi deset centimetrů sněhu, který vydržel asi čtyři dny. Začalo sněžit docela malinko, když jsme byli u Davida na fakultě (on měl přednášku, já jsem se učila ve vestibulu). Když jsme potom vyšli o tři hodiny později ven, pořád sněžilo, ne-li chumelilo, na zemi, na koších, na lavičkách se válela velká vrstva sněhu a já jsem si užívala, že jsme v tom šli domů pěšky, i když jsem přišla durch mokrá. Před koleji se studenti koulovali a sněžilo i další den a další, než se to začalo pomalu rozpouštět.

IMG_4109

IMG_3739

Vánoční koleje

Nevím, jak se prožíval na kolejích halloween, protože jsme zrovna byli na návštěvě v Česku, každopádně Vánoce se prožívali fakt enormně. Na stromy v areálu kolejí byla navěšena světýlka, která byla rožnuta ve stejný čas jako všechna světla v Lublani. A jeden takto ozdobený strom je i přímo před okny do mého pokoje. Takže jsem se hodně těšila, až světýlka budou svítit, ale když jsme se z rozsvěcení vánoční stromu vraceli, docela mě zaskočilo, že svítí modře. Rychle jsem si ale zvykla a teď se mi bude hrozně moc stýskat, až ta světýlka sundají. V noci, přes zatažené rolety, totiž prosvítají modré tečky, které zaplaví celý pokoj. Mám je tak ráda, že jsem jednou v záchvatu smutku v noci plakala, že ty světýlka nebudu mít na furt.

IMG_4149

IMG_4179_1

V každé kolejní budově probíhala mezipatrová soutěž o nejlepší vánoční výzdobu. Pravda, já a David jsme se moc nezapojovali, protože jsme měli moc práce do školy (a taky asi nejsme na takové hromadné akce jako je výzdoba chodby), ale některé holky se toho ujaly a vyhráli jsme druhé místo. (Motivací byl alkohol zadarmo pro celé patro, které vyhraje první místo.)

O pár dní později potom soutěžily i budovy mezi sebou, ale to už jsou úplně mimo nás a myslím, že už nikdo nic nezdobil. Každopádně i tak jsme vyhráli (ale netuším teda co).

Ale výzdoba nebyla jen na chodbách, já jsem si samozřejmě vyzdobila i svoji část pokoje! Světýlka tam mám už od září, ale přibyl adventní kalendář, vánoční růže a improvizovaný adventní věnec. A protože Vánoce prožívám fakt hodně, tak jsem už v půlce listopadu nakoupila spoustu sladkostí a převážně slaností v podobě různých oříšků, klobás a čínských polívek, abych je v mikulášské punčoše mohla 5. prosince darovat nic netušícímu Davidovi.

IMG_2547

Vánoční Záhřeb

Kromě vánoční Lublaně jsme měli tu čest poznat i vánoční Záhřeb, totiž hlavní město sousedního Chorvatska vzdálené asi dvě hodiny vlakem (který jede z Curychu do Bělehradu, je posprejovaný a obecně připomíná Balkán). Nabrali jsme s sebou již zmíněnou Janu, další holky z Česka a USA a kluky ze Švédska a Německa, se všemi se známe z křesťanské skupinky. Vánoční Záhřeb je vyhlášený. Vyhrál snad i nějaké ceny, takže je jasné, že to prostě musíme vidět.

Prvním mezníkem byly hranice. Protože Chorvatsko není v Schengenu, vlakem procházeli policisté se zbraněmi a kontrolovali nám naše doklady. Bohužel, Becca (ta z USA) si zapomněla pas, tak musela vystoupit. Jana se k ní obětavě přidala a my jsme dál pokračovali jen v pěti.

Zanedlouho jsme vystoupili na šedivém, posprejovaném nádraží. Jen co jsme se dostali skrze budovu do města, uvítalo nás velké kluziště, které bylo zvláštně situované. Byla to vlastně bruslařská dráha s malým oválem na boku, kde bruslily převážně děti. Všechno krásně osvětlené a plné lidí. Vyloženě to lákalo se přidat.

IMG_4057

Cestou směrem k městu nás o pár desítek metrů dál zastavily asi čtyři středoškolačky. Měly dotazník do školy, na který chtěly znát naše odpovědi. Dohodli jsme se, že my jim odpovíme na otázky ohledně adventu (a obecně dost latiny) a ony nám na oplátku poradí, kam se v Záhřebu vydat. Tak nám ukázaly, kudy se dostaneme do starého města.

Tam jsme se dostali, jen co jsme prošli parkem, na jehož „hlavní tepně“ byly po obou stranách stánky (kde se dalo platit kartou!) a stromy byly zabalené do světýlek, které ale nebyly v denním světle příliš vidět. Za chvíli jsme už stáli na hlavním náměstí s pódiem (kde zrovna byly mažoretky vystřídány chorvatskou folklorní hudbou), stromečkem, fontánou vyzdobenou jako adventní věnec a samozřejmě dalšími stánky, převážně s jídlem (odpoledne jsem potom ochutnala fritule, ale bohužel jsem zapomněla pořídit fotografii).

IMG_3998

Na toto náměstí zároveň s námi přišla skupina německých turistů s průvodkyní. Náš Němec s ním domluvil, že se můžeme nenápadně přifařit, on bude poslouchat a nám to potom přeloží. Tak jsme notnou chvíli chodili s německými turisty, dokud jim to nebylo podezřelé a nezačali si stěžovat. Tak jsme se odpojili a jali se hledat jednu z našich destinací – Museum of Broken Relationships. Stálo nás to 30 kun (asi stovku) a rozhodně to nebyly vyhozené peníze!

Tady v tomto muzeu byly věci, které jim poslali lidé jako takový relikt svých vztahů. Byly tam tak předměty upomínající na partnerské vztahy, vztahy k rodičům, sourozencům, dětem, ale i k vlastnímu tělu, následovala i sekce o válce nebo sekce o uprchlících ve spolupráci s Červeným křížem. Ke každému předmětu přitom byl kratší nebo delší příběh, jehož autorem je bývalý vlastník daného předmětu. Někdy to bylo vtipné, jindy to bylo dojemné a smutné.

IMG_3932

IMG_3934

A holy water bottle shaped as the Virgin Mary
1988, 2 months; Amsterdam

In the summer of 1988 I met my transitory lover in Amsterdam. He was on a stopover during his travels. He was from Peru and discovering Europe by train. We met at the Buddha Disco. Not long after that we bumped into each other on the street, and he went home with me and stayed for about two months. Suddenly he was gone. I found a goodbye note and this little statue, which he had specifically brought from Peru in the hope of meeting a new love. What he didn't know was that I had once opened his bag and found a whole plastic bag full of these bottles. I never saw him again.


IMG_3937

A mobile phone
July 12, 2003 – April 14, 2004, Zagreb

It was 300 days too long. He gave me his mobile phone so I couldn't call him anymore.


IMG_3939

A photograph
1993 – 1995, Indiana (USA)

A Florida lake where I skipped school with my boyfriend. The arrow indicates the spot where I first saw a penis in the sunshine.


IMG_3941

Two bras
from late 1960s to May 23, 2011, UK

Gosh, that is a long time – over forty years. It was a very close relationship (starting in my mid-teens) and mostly an easy one, something which I had perhaps come to take completely for granted. There had been occasional difficulties but no major let-downs as we grew older together. Then things started to go badly wrong quite suddenly, just after New Year 2011. That was when I got the diagnosis and suddenly my body was no longer something I could rely on. My hair was the first to go but I didn't mind that – in fact, I loved experimenting with turban and wigs, and the different looks they could give me. Losing some of my fitness and muscle tone was a bit more difficult but I still managed to retain much of my self-image throughout chemotherapy. Then came the real body blow – the M-word – and with a cut of the surgeon's knife, my self-image was destroyed.

I have yet to build a proper relationship with the new me. No more lacy little bras or topless sunbathing, no careless discarding of clothes in changing rooms; just looking in the mirror and seeing someone I don't know or particularly like. I will get a new breast in the years ahead. Perhaps that will enable me to recover the relationship with my body. I am so impatient for it to happen.


IMG_3944

Pizza Maker (pizza mix in a box, 16.7 oz)
45 years (1963–2007), USA

Dear Pizza,

I miss you incredibly. It's been four years this month. Sorry for the silence. I guess I owe you an explanation.

Remember how I loved you? But withing two hours, I'd wind up crying, erratic, foggy and miserable every time. I thought it was just my personality. It was actually food allergies – gluten and casein intolerances. I had to say goodbye.
Most of the other food were easy to give up. But I still dream about you. I miss your steam, the way you grease up the plate, your sweet, tangy richness. I was in New York City recently. Temtation at every turn. I could hardly stand it.
Maybe I loved you too much. How could this happen? Maybe it's not our fault. Maybe it's out polluted environment, or the genetically engineered cows and wheat. Did food allergies even exist twenty years ago? I'm sceptical.

I wish I weren't so, but I do much better without you. Hard to believ there was once a time, when I was about three years old, that I only ate the crusts. Little did I know how much things would change. Please, stay hot and tasty. I will always love you.

Love,

Me


IMG_3949-2

Wedding Dress
19.11.2014 – 28.06.2016, Turkey

We met through friends in 2014, decided to get married on 24.05.2015, and got engaged on 01.08.2015. His biggest dream was to have a summer wedding, so we had to wait a year. We had chosen 09.07.2016 as our wedding date and began preparing for it.

A week before he passed away, we had our pre-wedding photo shoots. He had left his work at the airport on the evening of 28.06.2016 and was waiting for his bus to go home when he got caught up in a terrorist attack. My wedding dress is the best representation of the day I want to remember him by.


IMG_3956

A sweater of indecision
2007–2010, USA

As soon as we began dating, he started talking about the ultimate sweater he'd like me to knit for him. I bought some beautiful yarn. His criteria kept changing: a crew neck, no, a Henley, cables – but gray, no, charcoal gray… I wasn't going to begin this project until he settled on what he wanter. He never did.

We lived happily together for three years until he abruptly dumped me for a student of his, twenty years younger than me. I moved out – with the yarn.

I my new apartment, with and ever-present glass of wine by my side – oh, I knit the f*cking sweater. I knew it would be an unwearable piece. My only plan was to incorporate his tattoos and the different necklines; the rest just came out as I angrily knit away.

After its completion, my best friend (and fellow knitter) and I hung it. We found so much symbolism in many of the details that I spontaneously incorporated during the process: it looks OK from the front but is unravelling from the back. Is his heart in the right place? No, and it is obscured by his changing ideas of perfection. The right arm is much longer, his dominant hand with his obsessive-compulsive disorder and polite passive aggresion that controlled our relationship.
I took it down about six months ago. The same friend found your museum online and has been urging me to contact you.

I don't need this piece anymore. I hope you like it.

Toto muzeum bylo v samém centru starého horního města, kde byla také pěkná světýlková výzdoba se stánky s občerstvením. Kluci se odpojili a šli na oběd (což jim zabralo asi dvě hodiny) a my Češi jsme se procházeli městem (a mrzli). Mně osobně se výzdoba líbila, byla taková tradiční i s jejich dědou Mrázem (nebo tak něčím). Nebylo to přeplácané a přitom tam toho bylo dost.

IMG_3963

IMG_3968

IMG_3969

Potom jsme sešli zpátky dolů a chtěli si ještě trochu projít město (bez vánočních ozdob by se mi asi zrovna moc nelíbilo). Objevili jsme obchodní dům Nama, který je i v Lublani, neboť tato zkratka znamená narodni magazin. Protože jsme se chtěli zahřát (a taky najít suvenýr s Teslou), vydali jsme se dovnitř a nestačili se divit, co všechno tam mají. Mimo to, ve výloze měli plakát na nějakou stylistickou akci s paní, která tam reálně byla, měla stejný účes, stejné šaty a lidi se s ní fotili. A nám zamávala! Říkali jsme si (tak trochu z legrace), že to je asi jejich prezidentka z lidu, tak jsme googlili a nějakým záhadným způsobem jsme zjistili, že to je právě nějaká jejich chorvatská stylistka.

narodni magazin = národní obchod

Po dlouhé době jsme se zase setkali s kluky, ještě jsme se prodírali stánky a potom jsme se šli podívat do katedrály, která se mi hodně líbila. To už dávno byla tma a světýlka se činila, takže celé město bylo kouzelně zahalené do večerního světla.

IMG_4000

IMG_4036

IMG_4045

A potom jsme museli jít na vlak a domů. Cestou jsme se dívali po magnetkách, protože náš Němec chtěl jednu dovést své mámě. Zatímco jsme vybírali u jednoho stánku, David se nenápadně vypařil a vzápětí se objevil s cukrovou vatou pro mě. To mi udělalo ohromnou radost, protože cukrová vata je prostě cukrová vata a cukrová vata od mého milého je prostě ještě lepšejší. Takže jsme za chvíli byli všichni ulepení až běda.

Ve vlaku nás čekal nelehký úkol, který se nakonec ukázal být docela snadným. Koupili jsme si ráno skupinou jízdenku a teď bylo na čase rozpočítat, jak se vyrovnáme, aby každý platil stejně. Vypadalo to jako neřešitelný úkol, dokud jsem si nevzala papír, nenamalovala si to a bylo hotovo. David potom zbytek cesty nechápal, jak jsem na to mohla přijít, a snažil se najít obecný algoritmus, který by to uměl vyřešit.

A pak Vánoce…

Na Vánoce jsme samozřejmě odjeli domů. Byly pro nás asi svým způsobem speciální, protože byly poslední takové, jaké jsme je doposud znali. Za několik měsíců totiž bude svatba a naše životy se převrátí vzhůru nohama.

A navíc dva dny před Štědrým dnem úplně znenadání umřel náš čtyřletý kocour.


/

Komentáře

comments powered by Disqus