Být vláčkem aneb O kolejích

Po areálu kolejí se prochází černá kočka s obojkem. Občas zavítá do některé z mnoha budov, o víkendu přišla na návštěvu i do budovy čtyři, kde jsem tehdy přebývala. Všichni se na kočku okamžitě vrhali a mazlili se s ní – bodejť by ne, když je zákaz mít na kolejích jakékoli zvíře. Přemýšlela jsem, že bych si na koleje pořídila křečka, ale po tomto zákazu jsem musela změnit své plány a zatím se poohlížím po živém kameni (a v mezičasi mi na stole leží zkamenělina, co jsem našla u moře). Takže jsem přítomnost umazlené kočky uvítala stejně tak jako ostatní – a ona si pro změnu oblíbila mě a Davida a pronásledovala nás po chodbách z kuchyně do pokojů. Když jsme do jednoho zalezli, čekala na nás přede dveřmi.

Kde hlavu složit

Když mě na Erasmus přijali, dalším krokem pro mě bylo poohlížet se po možnostech ubytování. Moje představa byla najít takové stanovanje, kde by bydlely křesťanky. Takový sdílený křesťanský byt. Obrátila jsem se na ZVEŠ, což je slovinská odnož International Fellowship of Evangelical Students (kam patří i české UKH), kde mají skupinku přímo i pro zahraniční studenty. Odpověděli mi velice mile, ale nic takového tu momentálně neměli. Stejně tak mi odpověděli i z International Church of Ljubljana, o kterém jsem psala již dříve.

stanovanje = byt

Protože byty tu jsou obecně drahé, počkala jsem si na žádosti o koleje. To bylo koncem května zrovna v době, kdy jsem byla na terénu. Přihlašování se spustilo asi o deset minut později, než bylo plánováno, ale možná i díky tomu (a své rychlosti vycvičené ze zapisování seminárních skupin) jsem se dostala mezi asi desetinu Erasmáků, kteří se na koleje dostali.

Díky tomu, že jsem dříve kontaktovala ZVEŠ, jsem se seznámila s Němkou studující v Nizozemsku, křesťankou, která jede do Lublaně také. Už skoro půl roku si občas vyměňujeme e-maily (a dokonce jsme se přesunuly už i na WhatsApp, ačkoli se máme v přátelích i na Facebooku). Ona měla v plánu být na kolejích se svou kamarádkou, ale ta se bohužel mezi šťastlivce nedostala. Proto se zrodila myšlenka, že se zkusíme na kolejích domluvit, abychom byly spolu – což se zdálo jako docela marné, já jsem přijela o tři týdny dřív a rezervace prý nejsou možné.

Ubytování se

Když jsme v neděli 1. září do Lublaně přijeli, jednu noc jsme strávili v hostelu. Hned dalšího dne ráno jsme se ale se všemi zavazadly vydali do asi dva kilometry vzdálených kolejí Rožna dolina, kde je veškerá administrativa (a kde jsme doufali, že budeme taky bydlet, protože je to blízko oběma našim fakultám a hned za humny je obrovský park). Po dlouhé době, úporném vedru a s bolavými ručičkami, nožičkami a vlastně celým tělem jsme se dokodrcali na místo, abychom zmateně chodili po areálu a nebyli schopni najít tu správnou budovu. Ale podařilo se, podepsali jsme smlouvu a vůbec všechny potřebné písemnosti, přesunuli se do budovy č. 4, od housekeepera jsme dostali klíče a mohli jsme se zabydlet.

Ale ne na dlouho. Už dopředu bylo avizováno, že Erasmáci ubytovaní v Rožne dolině budou dva týdny bydlet ve zmiňovaném Domě 4, ale potom se přestěhují do Domu 14. Pokoj, do kterého jsme nyní přišli, měl být takovým provizoriem.

Dom 4

Vešla jsem do pokoje, kde byl hrozný nepořádek – na jedné straně pokoje. Takhle jsem poznala svou spolubydlící. Moc dlouho jsem se v pondělí ve svém novém pokojíčku neohřála, hned jsme šli na policii a potom vzhůru k moři. Celé dva dny, než jsem se vrátila, jsem trnula hrůzou, co to bude za holku a jestli mi nerozstříhá mé dva plyšáky, co jsem nechala na posteli (jo, paranoia, proč by to dělala).

Když jsme se ve středu večer vrátili, David už ve svém pokoji spolubydlící měl. Po bližším ohledání věcí a zejména postele mé spolubydlící jsem přišla na to, že ona se tu za ty dvě noci ani neukázala. Čekala jsem na ni ještě několik dalších dní, ale vždycky se mnou byl jen ten její nepořádek, hrnečky s vajgli na okně a ona nikde.

To mi ale v ničem nebránilo, spíš naopak. Užívala jsem si, že zatímco ostatní mají spolubydlící, já si mohu na pokoji lebedit pěkně sama a v klidu. Mimo to jsme aspoň měli kde trávit deštivý víkend s Davidem.

Jsem z Brna a studuji v Brně, takže znám koleje jen z doslechu. Že by to bylo nějaké velké překvapení, to se říct nedá, ale krok do neznáma určitě. V této budově jsme měli jednu společnou kuchyňku na patře, stejně tak stranišče (společné) a tuši (oddělené). V kuchyni se shromažďovali nejrůznější studenti, aby si tiše či hlučně povídali. Některé večery byly dokonce tak hlasité, že v sobotu jsem šla do lékárny pro ušesni čepki, které jsem tedy doposud neměla znovu potřebu použít.

stranišče = záchody
tuši = sprchy
ušesni čepki = špunty do uší

Pro mnohé bylo šokem vybavení kuchyně, ačkoli již v mailu psali, že si všechno musíme přivést. My jsme byli s Davidem vybaveni hrncemi a podobně z Ikey, protože Ikeu ve Slovinsku vůbec nevedou. A dobře jsme udělali, protože tady je i nejlevnější nádobí, co jsme našli, mnohem dražší než v Ikee. Talíře, hrnečky, skleničky jsme dojeli nakoupit do XXXLesnina (totéž co XXXLutz) a nechali jsme tam poměrně více peněz než za všechno ostatní. Ale zato mám hrneček fakt moc hezký, takový s kytičkami. Pravdou je, že jsme přijeli připravení až přespříliš – plech zřejmě nikdy nepoužijeme, protože v kuchyni byl jen sporák, to znamená žádná trouba, žádná mikrovlnka, žádná varná konvice, žádný toustovač. Ale dá se zvyknout.

Vrcholem mého kuchařského umění byly doposud mé tvarohové knedlíky, které se velmi osvědčily. Nestojí to moc, je to rychlý, výsledkem je velké množství knedlíků, které se dají (s mými porcemi) konzumovat celý pracovní týden na večeře.

Terezčiny oblíbené tvarohové knedlíky

250 g měkkého tvarohu
2 žloutky
500 g hrubé mouky
1 lžička prášku do pečiva
200 ml mléka


Měkký tvaroh smícháme se žloutky. Přidáme mouku, mléko, prášek do pečiva, zamícháme a necháme zhruba půl hodiny odležet. Potom tvarujeme malé něco-jako-kuličky, dáme vařit na 8 minut.

K tomu si můžete dát celkem cokoli – na slano třeba špenát. Na sladko například ovocný žahour, zakysanou smetanu, šlehačku, nutelu, cukr a máslo nebo cokoli dalšího vás napadne.

Jak byli někteří mimo z vybavení kuchyně, já jsem někdy narážela na společné záchody. Obecně mi nedělá úplně dobře chodit na veřejné záchody, ačkoli se to již dlouho učím a myslím, že jsem za poslední rok udělala velký pokrok. Představte si ale situaci tří kabinek, kdy v každé z krajních sedí jeden kluk a v klidu si povídají a já bych si měla sednout mezi ně a dělat, že tam nejsem. Raději jsem vzala nohy na ramena a doufala, že se nepočůrám, dokud alespoň jeden neodejde.

Stěhování

Včera 11. září nám odpoledne přišel e-mail (Davidovi zase do spamu), že 12. září nadešel onen den stěhování do Domu 14. Úřední hodiny 9:00–14:00, přičemž od 9:00 do 12:30 máme jazykový kurz. Všichni. Když jsme toto nějak vyřešili, museli jsme kamkoli zajet koupit nějaké tašky, ve kterých bychom mohli přestěhovat nádobí, jídlo a další věci, co už do kufru a batohu nenaskládáme. Nakonec jsme skončili v Tedi, což je taková obdoba obchodu Pepco. Ještě odpoledne jsme se sbalili, takže nám nezbylo moc času na učení, ráno jsme dobalili další věci a kupodivu byly chodby plné studentů čekajících na housekeepera, který by jim zkontroloval pokoj, vzal si klíče a podepsal papíry. Asi šli za školu.

My jsme se naproti tomu domluvili s naší učitelkou, že odejdeme o půl hodiny dřív z kurzu, aby se všechno stihlo. Nakonec to ani nebylo potřeba, protože jsme poté zjistili, že vážně skoro všichni to vyřešili ráno. Dobalili jsme věci (hlavně jídlo z lednice), vysvlékli jsme postele a došli si pro domovníka.

A teď, prosím pěkně, zvrat. Domovník se mě zeptal, jestli tam byla má spolubydlící. Ne, vůbec jsem ji neviděla (ale napsala jsem jí dopis o tom, že jsem byla její spolubydlící!). Říkal, že ji shání už asi tři měsíce a asi se tam vůbec neobjevila. Že ta její část pokoje je šílená, ten nepořádek, a takhle to prostě nejde. Mimochodem, je to Slovinka, našla jsem si ji i na Facebooku. Asi bychom si moc nerozuměly.

V kanceláři to šlo jako po másle. Hned ze začátku jsem se ptala, jestli by bylo možné rezervovat místo pro tu mou kamarádku, jak jsme se bavily s kolegyní. Normálně se dělají rezervace jen na jeden až dva dny, ale paní vedoucí povolila rezervaci i na jedenáct dní, kdy má přijet. Nejde jinak než říct, že Bůh to skvěle zařídil a že celý můj Erasmus drží pevně ve svých rukou už od chvíle, kdy jsem psala motivační dopis. Vyplatí se poslouchat ho a jít tam, kam člověka volá. I když se vlastně cítím docela trapně, když lidem říkám, že je se mnou na Erasmu i můj přítel. Je to ale výsledek skoro ročního, určitě půlročního modlení, dotazování a hledání odpovědí na otázku, co dál s našimi životy. Jestliže nás oba zavedl do Slovinska, věděl proč.

David se domluvil se svým stávajícím spolubydlícím, že budou i nadále spolu. Je to Španěl z nějakého ostrovu a studuje hudbu a pořád chodí cvičit na saxofon. Moc jsem se s ním zatím nebavila, ale vypadá fajn. A David si taky nestěžuje. V Domě 4 jsme byli na stejném patře jen dva pokoje od sebe – a světe div se, vyšlo to teď stejně.

Dom 14

Proslýchalo se, že Dom 14 je lepší. Je to budova vzdálená od té předchozí asi jen 100 metrů, na rozdíl od ní se tyčí do vyšší výšky a ten nejzřetelnější rozdíl je, že dva pokoje mají jeden vchod a s ním i kuchyňku (zase bez trouby, mikrovlnky, konvice a toustavače) a koupelnu. A taky je tu výtah, což se při stěhování hodně hodilo.

Celý den jsem se těšila, až si vybalím, konečně se pořádně zabydlím a bude to na půl roku můj pokoj. Navíc se super spolubydlící. Ačkoli je tu jen jedna skříň, úložného prostoru nakonec bylo až až (jen ramínka budu muset dokoupit), a hlavně jsem si poličku vyzdobila světýlky za jedno euro. Takže jsem naprosto spokojená.

Zatímco jsem si rovnala věci (např. jednu poličku mám věnovanou jen látkám, klubíčkům a knížkám, takže to vypadá fakt idylicky), tak se objevili i spolubydlící z vedlejšího pokoje a šli se představit. Dva kluci ze Španělska. Vypadají trochu starší než já. Uvidíme, jak to bude fungovat. Na první pohled docela pohadáři.

A jak je naším zvykem, zase si našich kolejí moc dlouho neužijeme, protože o víkendu má být pěkně a my jsme se rozhodli vyrazit do Triglavského národního parku – do hor a do údolí řeky Soči. Koleje jsme vyzkoušeli aspoň tak, že jsme šli oprati perilo.

oprati perilo = vyprat prádlo

Komentáře

comments powered by Disqus