Kosinus a Metoděj

Vyznání víry I

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.

Amen. Ale proč?

Narodila jsem se do ateistické rodiny. Od malička jsem byla poněkud zvídavé dítě a informovala jsem se o aktuální situaci ve světě, o historii, přírodě, městech, ale i o abstraktních věcech jako je mír nebo víra. Když jsem byla v první třídě, na vlastní popud jsem začala chodit do náboženství. O nějakou dobu později jsem dostala na Vánoce od Ježíška (poetické) knížku Moje malá biblická krabička. Ve třetí třídě jsme ve škole četli Starý zákon, ale ten jsem už stejně znala z jakési dětské knihy, která na každý den nabízela jeden biblický příběh, a taky jsem ujížděla na filmu Stvoření světa.

A celou tu dobu jsem věřila v Boha a toužila navštívit mši. Nikdo tam však se mnou nechtěl jít. Až jednou na táboře, když byla malá Terezka tak osmiletá, jsem na nedělní bohoslužbě byla – a zůstala jsem zklamaná. Nerozuměla jsem jedinému slovu, nudila jsem se. Ještě několik let poté jsem byla přesvědčena, že určitě mluvili latinsky. Toho dne jsem zčistajasna věřit přestala.

Když jsem byla starší, třináctiletá, čtrnáctiletá, cítila jsem se sama a ve světě ztracená. Hledala jsem víru, hledala jsem náboženství, ve kterém bych mohla být šťastná. Začala jsem u judaismu, později se snažila najít náboženství bez boha. Připadalo mi to nereálné, absurdní a směšné.

Nastalo období, kdy jsem se stala „radikálním ateistou“. Mé altruistické přesvědčení bylo upozaděno. Křesťanství mi připadalo být největší blbostí na celém širém světě. Ježíš, aby byl Synem Božím? Člověk, aby byl bůh? A aby Bůh stvořil svět?

A nyní v to všechno věřím. Paradox? Věřím, že Bůh stvořil svět a vesmír a že je stvořil jen tak z čiré prázdnoty. Věřím, že Velký třesk je způsob, jakým Bůh svět stvořil.

Stalo se to v patnácti. Ještě v prvním pololetí prváku jsem byla stejně skeptická a nihilistická. (Nihilismus ve mně svým způsobem přetrvává do dnešních dní.) Potom se to obrátilo. A já začala přemýšlet o Bohu a začala navštěvovat kostel a bohoslužby a začalo mě to bavit. Začala jsem znovu věřit v Boha a že Ježíš je opravdu Syn Boží, že není jen dobrým člověkem nebo moudrým guru. Jak jsem o tom přemýšlela, styděla jsem se za sebe a nechtěla jsem o tom s nikým moc rozprávět. Zvláště doma ne.

V druhém ročníku jsem se navrátila do Salesiánského střediska mládeže, kam jsem chodila už jako malilinkatá culíkatá holčička. Přišla jsem tam z důvodu naděje ve společenství, snažila jsem se nebýt sama a nalézt si přátele a výplň volného času. Má víra se prohlubovala, rozuměla jsem tomu stále víc a také jsem začala přemýšlet o křtu.

Přemýšlela jsem tak dlouho, až jsem se na Boha naštvala. Tuto zimu. V únoru. Naštvala jsem se prvotně na dědu, že nechal jáhna, aby babičce mluvil na pohřbu, aby mluvil o Bohu a Ježíši a o nebi a o všem, přitom babička nebyla věřící. Byla jsem naštvaná na Boha, že nechal babičku umřít, že ji nechal umřít tak rychle. Později jsem tvrdila, že věřím v Boha, ale nevěřím Bohu. (Teď si vzpomínám, jak jsem dříve rozlišovala a vysvětlovala lidem rozdíl mezi „věřit v Boha,“ „věřit na Boha“ a „věřit Bohu.“)

Nechodila jsem do kostela. Nemluvila jsem s Bohem. Ani na Velikonoce jsem na mši nebyla. Vyhýbala jsem se tomu všemu. Ale pak se mi začalo stýskat. Začalo se mi stýskat a chtěla jsem se vrátit, jenže nešlo to.

Zvrat nastal asi před čtrnácti dny. Už předtím jsem se k tomu znovu přibližovala, koupila jsem si vytouženou knihu Tweetuj s Bohem, ale konečným bodem byla jízda kolem kostela Jana Ámose Komenského v Brně a následné hledání, co to jsou ty evangelické církve a jak se liší od církve katolické. Znovu jsem začala hledat křest dospělých a rozhodovala se, k jaké církvi se přidat.

Ten úplně největší zvrat byl stejně ale až minulý týden. Dopomohl tomu zřejmě intenzivní pobyt mezi křesťany a všudypřítomný Duch svatý. Nebo tak něco. Zároveň jsem se díky Mádě rozhodla, že zůstanu ve společenství římsko-katolické církve, ačkoli se mi spoustu věcí a lidí v ní nelíbí, nicméně vzhledem k tomu, že jsem obklopena katolíky, je to poměrně rozumné rozhodnutí. (EDIT: Jsem protestant.)

Věřím v Boha. Věřím, že Ježíš je Syn Boží. Věřím v Ducha svatého. Věřím v trojjediného Boha. Nedokážu úplně vysvětlit proč, ale připadá mi to přirozené, očividné a jasné, nerozumím tomu, jak jsem někdy mohla v Boha nevěřit nebo Bohu nevěřit. Věřím, že Bůh to s námi všemi myslí dobře a že všechno zlé, co mě poslední dobou potkalo, není jen tak, a akorát mě to připravuje na to, za co jsem prosila. Věřím, že babička se má dobře a snažím se věřit, že umírala šťastná.

No ne, já to všechno napsala. Já to úplně všechno napsala. Přitom si nepamatuji, že bych o tom někdy otevřeně mluvila. Mezi křesťany jsem se cítila vždy nesvá o tom mluvit, jako bych byla nějaký imigrant. Mezi ateisty jsem se styděla o tom mluvit a bála jsem se, že jimi budu zatracena. A pokud jsem někomu něco řekla, nikdy ne takto komplexně. Asi jsem se bála, že budu souzena. Ale kdo jste, abyste mě soudili?




Publikováno 15. srpna 2016 na blogu kosinusametodej.wordpress.com


Komentáře

comments powered by Disqus