Kosinus a Metoděj

Vyznání víry II

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i Země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.

Amen. Ale jak se to stalo? (obecněji zde)

Žádné strhující svědectví, jak ke mně Ježíš v noci přišel, probudil mě, já se posadila, on mi podal šálek čaje a řekl mi: „Vidíš mě? Věříš, že mě vidíš?“

něco jsem věřila od roku 2013. V Boha jsem se snažila věřit od roku 2014. Snažila jsem se s ním mluvit. Snažila jsem se ho vidět a cítit. Snažila jsem se mu rozumět a porozumět na bohoslužbách a v Písmu. A 2015? A 2016?

Přítomnost Boha mi připadala přirozená a všudypřítomná, když jsem byla malá. Milovala jsem Boha bezelstně a naivně, smála jsem se a Bůh se smál se mnou, plakala jsem a Bůh plakal se mnou. Myslím, že jsem jako malá dokázala pochopit, kdo je to Bůh, zato Ježíš pro mě byl tenkrát naprosto neuchopitelný.

V přítomnosti babiček a dědy mi bylo doporučováno o Bohu nemluvit. Když jednou máma přišla do obýváku a zrovna probíhala zkouška našeho vánočního představení, které mělo být přehráno po štědrovečerní večeři, navrhla, ať udělám změnu ve scénáři – ať anděl nepobíhá kolem se slovy, že se narodil Ježíš, Boží Syn, ale že se narodil Ježíš –, když přijdou prarodiče. Jak vzpomínám na naši adventní výzdobu a velký, vyřezávaný betlém i malý betlémek, ke kterému se Josef s Marií každý den přibližovali o jeden kamínek, uvědomuji si, že otcem Ježíše, který stále visí na kříži v obýváku nade dveřmi, u nás doma byl Josef.

Myslím, že jako malá jsem nedokázala rozlišit Boha křesťanského, židovského a muslimského. Byl to prostě Bůh a tečka. Když jsem tedy zhruba v osmi letech v Boha věřit přestala, přestala jsem v boha věřit tak nějak globálně.

Asi ve třinácti letech jsem začala mít zvláštní zájem – hřbitovy. Nejspíš to začalo na židovském hřbitově v Mikulově a od té doby jsem navštívila mnoho dalších židovských hřbitovů, občanských hřbitovů, ale i takovou raritku, jakou je nejmenší hřbitov v České republice, totiž evangelický hřbitov v Hluboké na Vysočině. Díky hřbitovům mě začal zajímat holokaust a díky holokaustu židovská kultura a víra, kterou jsem jakýmsi zvláštním a záhadným způsobem vnímala od Boha naprosto oddělenou. Když jsem se ale poprvé chystala do synagogy, ani jsem tam nedorazila. Z internetu jsem se až v tu chvíli dozvěděla, že ženy a muži jsou při bohoslužbách odděleně.

A tak se stalo, že jsem byla nejenom bez Boha, ale i bez náboženství. Ztrácela jsem smysl života, postupně i důvod, proč žít, naději z hlavy vytlačovala deprese, smutek, úzkosti a nechuť k životu. Změnilo se to v magické úterý 19. února 2013 a od té doby jsem se snažila najít pevnou půdu pod nohama. Myslím, že jsem tentokrát já sama vytlačovala z hlavy myšlenku, že mě něco zachránilo, že to nebyla jen usměvavá slečna, co mi na lavičce nabízela kapesník.

Na podzim jsem se ocitla na vyšším gymnáziu a v druhém pololetí jsme (velmi) stručně letem světem brali religionistiku, na kterou jsem se těšila celý rok. Deismus je směr, kdy Bůh stvořil svět, ale dál už do něho nezasahuje a je jen svědkem, pozorovatelem, dozvěděla jsem se. To mi uvízlo v hlavě, zaujalo mě to, a byl to první krok k tomu, abych existenci Boha skutečně dokázala po letech znovu přijmout.

28. října 2014 jsem ulehla večer do postele a slyšela něco nezvyklého. Pískalo mi v uších. Další tři noci jsem kvůli tomu skoro nespala a místo toho si hledala informace na internetu. V mých uších se zabydlel tinnitus a já z toho byla zpočátku nesvá. Stýskalo se mi po tichu. Na vánočních trzích jsem zvonila na zvoneček a prosila Boha, ať slyším ticho. Možná jen nepřihlíží.

1. ledna 2015 jsem se vydala podívat do brněnských kostelů na betlémy, a když jsem procházela v kostele svatých Janů uličkou od oltáře, uvědomila jsem si, že slyším své kroky a snažím se je co nejvíc tlumit, ale žádný protivný zvuk v mé hlavě slyšet není. Usmívala jsem se, plakala štěstím, děkovala Bohu a byla vděčná.

Byla to chvíle, která změnila můj život. Byla to chvíle, kdy jsem uvěřila v Boha v celé jeho podstatě. Už jsem se nemusela snažit věřit. Do nového roku 2015 jsem vcházela jako člověk skutečně věřící.

Nyní je rok 2016 a já stojím před rozhodnutím, na kterou teologickou fakultu podat přihlášku ke studiu na vysoké škole. Bůh je nedílnou součástí světa, ve kterém žiji, Bůh je nedílnou součástí mého života. Na ruce mám náramek s křížkem a náramek, který říká, že Ježíš tě miluje. Na mikině mám nápis „Who did Jesus die for?“ a obrázek shrnuje, že Ježíš zemřel za všechny – za homosexuály, schizofreniky, outsidery, postižené, fotbalisty, krále, byznysmeny, Australany, rodinu – a my nemusíme cítit vinu, nýbrž vděk. Každý den zakončuji s Bohem, když ležím v posteli a před usnutím se mu svěřuji s uplynulým den a svěřuji mu den následující.



P.S. Tinnitus se do pár týdnů zase objevil, tinnitus mám stále. (EDIT: o Božím zásahu do tinnitu pojednává článek Tinni–co? Tinni–ne)



Publikováno 10. listopadu 2016 na blogu kosinusametodej.wordpress.com pod názvem '(Druhé) vyznání víry'


Komentáře

comments powered by Disqus