Kosinus a Metoděj

Tinni–co? Tinni–ne

Stokrát dokola omílané téma. Terezka má tinnitus, šelest v uších, slyší vysoké pískání o frekvenci zhruba 6000 Hz, neustále, v obou uších. Nicméně toto je, řekla bych, snad z větší míry minulostí. Uzdravení bylo zázračné, ale ne zázračné z přičinění doktorů a medikamentů.

Krátká rekapitulace: Tinnitus se objevil náhle a to rovnou bilaterárně 28. října 2014. Po týdnu jsem navštívila svého oblíbeného ORL doktora, byl konstatován tinnitus, mě poslali na infuze do nemocnice, kde mi je odmítli dát, byly nasazeny prášky Betaserc, které to jen zhoršovaly. Po půl roce jsem byla na první sérii oxygenoterapie, kterou jsem absolvovala ještě třikrát – bez dlouhodobého účinku. Na podzim 2015 se přidalo vertigo, dva týdny jsem byla na neurologii v nemocnici, bez výsledku, nasazeny jiné prášky, Betahistin, také nefungující. Absolvovala jsem dvě série rehabilitací krční páteře, též bez výsledku.

Na Facebooku jsem ve dvou tinnitářských skupinách. Jedna je ryze česká, popřípadě s několika slovenskými členy. Druhá je mezinárodní a často se tam objevují otázky zjišťující, odkud pocházíme. V obou skupinách ale převažují stížnosti — nemohu usnout; mám deprese; nemohu fungovat; bolí to. Málokdy někdo informuje o zlepšení. Málokdy někdo píše slova povzbuzení. Málokdo to prožívá jinak než něco příšerného, ukrutného, něco, co je snad za trest.

Já si myslím, že nebýt tinnitu, nejsem to dnes já. V článku Vyznání víry II zmiňuji, co pro mě tinnitus znamenal v mém životě křesťana. Snažila jsem se Boha najít, slyšet, vidět, cítit, ale nedařilo se mi to. Neslyšela jsem ho, neviděla jsem ho, necítila jsem ho. O svém prvním kontaktu s Bohem mluvím právě ve třech krátkých odstavcích ve zmíněném článku:

28. října 2014 jsem ulehla večer do postele a slyšela něco nezvyklého. Pískalo mi v uších. Další tři noci jsem kvůli tomu skoro nespala a místo toho si hledala informace na internetu. V mých uších se zabydlel tinnitus a já z toho byla zpočátku nesvá. Stýskalo se mi po tichu. Na vánočních trzích jsem zvonila na zvoneček a prosila Boha, ať slyším ticho. Možná jen nepřihlíží.

1. ledna 2015 jsem se vydala podívat do brněnských kostelů na betlémy, a když jsem procházela v kostele svatých Janů uličkou od oltáře, uvědomila jsem si, že slyším své kroky a snažím se je co nejvíc tlumit, ale žádný protivný zvuk v mé hlavě slyšet není. Usmívala jsem se, plakala štěstím, děkovala Bohu a byla vděčná.

Byla to chvíle, která změnila můj život. Byla to chvíle, kdy jsem uvěřila v Boha v celé jeho podstatě. Už jsem se nemusela snažit věřit. Do nového roku 2015 jsem vcházela jako člověk skutečně věřící.

O dva roky později, i když byl Bůh stále se mnou a zjevoval se mi tou dobou mnohem víc než kdy předtím, jakoby chtěl říct: „Tady jsem, Tery. Nezapomněl jsem na tebe. Nezapomněl jsem na to, co tě trápí.“ 28. prosince 2016 jsem šla spát, další den jsem odjížděla pryč, byla jsem už docela utahaná. Vypnula jsem internety, položila mobil, lehla si na záda, zakryla jsem se, zavřela jsem oči, že se budu modlit, že si popovídám s Bohem. Jenže slova nepřicházela. Jakoby mi Bůh sám bránil cokoli říkat: „Vím, co chceš říct, ale teď poslouchej ty mě.“

Měla jsem zavřené oči, ale přesto jsem se dívala Ježíši zpříma do očí. On přišel, aby se mi díval do očí, abych se já dívala do očí jemu. Ale ono to bolelo. Začaly mi téct slzy a to bolelo ještě víc pod zavřenými víčky. Chtěla jsem oči otevřít, ale nešlo to, nemohla jsem. Ježíšovy oči se na mě stále usmívaly a nejspíš věděl o mé bolesti, musel to vědět, přesto neustával. Slzy se zatím prodraly koutkem oka na tvář a stékaly po ní dolů, až jich několik vteklo do mého pravého ucha.

Probudila jsem se a slyšela jsem už jen slabé pískání v levém uchu, do toho pravého se tinnitus už nikdy nevrátil.

Ježíš je tady, aby tě uzdravil. Ježíš tě miluje a nechce tě nechat trpět. Dovol mu přijít.

Publikováno 12. března 2017 na blogu kosinusametodej.wordpress.com


Komentáře

comments powered by Disqus