Co mi vzala a dala maturitní četba

1. června jsem odmaturovala a hned 3. června jsem po roce a půl začala číst knihu, která by nebyla povinná a maturitní. Byla to kniha Únava materiálu od Marka Šindelky, která mi na stole ležela již pár měsíců a čekala, až budu mít čas. Jen co jsem se začetla do prvních stránek, v hlavě mi proběhlo: in medias res, vypadá to na chronologickou kompozici, jsou tam retrospektivní pasáže; jazyk spisovný, strohý, chudý, poměrně chladný; vypravěč je v ich-formě, je totožný s hlavní postavou, bude to nejspíše nějaký mladý muž, docela úzkostlivý, slabý, ale uvidíme, jak se to vyvine dál.

Počkat — co? Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, co to právě dělám.

Naposledy jsem četla něco jen tak sama od sebe na podzim 2015. To je hodně dávno, navíc když vezmeme v potaz fakt, že jsem dříve četla knihu týdně. Zlomilo se to Krysařem, který mě sice hrozně bavil, ale po přečtení těch několika desítek stran jsem se na žádnou jinou knížku nemohla ani podívat. Vyhýbala jsem se co nejvíc i knihám do školy. Jenže maturita se blížila mílovými skoky a mně zbývalo přečíst dvanáct děl. Za posledního půl roku jsem toho proto přečetla hrozně moc.