Výroční zpráva o Bohu

Jedna z mnoha věcí, které jsou na Bohu tak skvělé, je, že je pořád a vždycky s vámi. Z tolika společných chvil jsme spolu za poslední rok zažili dobrodružství, zábavu i chvilky věnované hlubokým rozhovorům, ale někdy jsem také neměla nejmenší chuť s Bohem trávit čas. A protože byl pořád a vždycky se mnou, snad mi i někdy lezl na nervy. Po roce jsme ale větší kamarádi, víc mu důvěřuji a víc ho znám. Jaké významné věci jsme prožili?

První taková wow-mega-wow věc se přihodila ještě v prosinci minulého roku. Celým mým životem, a tak i životem s Bohem, mě provází tinnitus. Když jsem ho před více než třemi lety dostala, byla jsem věřící, ale jen tak, že jsem věřila, že Bůh někde nahoře je, že Ježíš umřel a že Bible je pravdivá, nijak jsem s Bohem nekomunikovala – když, tak minimálně. O Vánocích před třemi lety jsem se ale modlila, aby ten protivný zvuk z mých uší zmizel, a když jsem se 1. ledna 2015 šla do brněnských kostelů podívat na betlémy, nic jsem neslyšela. Jenže od té doby se tinnitus vrátil, nicméně jsem se s ním naučila žít a vesměs mi nevadí. Po Vánocích před rokem jsem ale šla spát a ještě v posteli se modlila. Ale nemohla jsem ze sebe najednou dostat jediné slovo. Zavřenýma očima jsem se dívala do očí Ježíši. Začaly mi téct slzy, které pod víčky bolely a pálily. Jedna slza se vydrala ven a vtekla do mého pravého ucha. Ráno jsem se probudila a už je tomu téměř rok a tinnitus se v tomto uchu ani neozval.

Hovory s Bohem

Když mluvím k Bohu, nehledám nějaká vznešená slova, ale mluvím s ním jako s kamarádem. Neoslovuji ho „kámo“, ale klidně mu řeknu „čau“.

Zeptám se ho, jak se dneska měl. Řeknu mu, co jsem dělala já. Takový přítel na telefonu nebo neformální linka důvěry, kde se nemusím obávat hovoru s dočista neznámou osobou, která má najednou řešit moje problémy.