Skotsko, část první: workaway

Před pár měsíci nebylo ještě vůbec jisté, jak budou naše prázdniny vypadat. Mluvili jsme o tom, že pojedu zase do Skotska, sama, asi RSPB (taková ornitologická organizace) a David pak za mnou přijede a něco podnikneme – a těšil se na to, jak se na mě bude těšit. Na přelomu zimy a jara se však událo mnoho rozhodování o blízké budoucnosti a všechno se změnilo.

A tak začalo naše letošní dobrodružství. Na stránkách Workaway jsem po dlouhém a zoufalém hledání narazila na nabídku, která prostě byla „ta“ nabídka, i když z mnoha mých kritérií na první pohled splňovala jen málo. Přála jsem si jet na farmu, kde jsou ovce (podle fotografie žádný problém), je u moře (ačkoli na fotce bylo, já to prostě přehlédla) a je na Vnějších Hebridech, kde mělo proběhnout vzorkování. Ve skutečnosti jsme se ocitli na čtrnáct dní na východním pobřeží Skotska zhruba v polovině mezi Dundee a Aberdeenem, v malém městečku jménem Inverbervie.

David se toho trochu obával, že nebudeme dost dobří a nebudeme stačit na práci, co nám dají, ale já byla pořád bezstarostná a strachovala se kvůli banalitám (to je pro nás typické). Nakonec se ukázalo, že nejvíc problematické je se tam vůbec dostat za rozumnou cenu, zvláště pokud chceme stihnout svatbu kamarádů v sobotu a v neděli už být na místě. I to se ale zázračně podařilo s pomocí mé mámy, do Brna jsme se dostali včas, stihli jsme ukrajinský autobus do Polska a přežili jsme cestu, ačkoli zde nebyly pásy, do Krakova jsme přijeli nejenom na čas, ale i s hodinovým předstihem, na letišti jsme všechno zvládli kupodivu dobře, i přes mou hrůzu z těchto míst, a téměř celý let jsme prospali. Letiště v Glasgow bylo navíc mnohem menší než Londýn Standsted, kam jsme létali předchozí roky, takže jsme batohy měli asi čtvrt hodiny po přistání, a stihli jsme tak autobus, co jel relativně za chvíli.

Davidovi se podařil najít skvělý levný spoj. Jsme velcí příznivci dopravní společnosti Stagecoach (asi proto, že v oblastech, kde jsme se doposud pohybovali, nic moc jiného nejezdí) a ta poskytuje denní jízdenky pro určité oblasti a nyní už i se studentskou slevou. Z letiště až do Inverbervie, asi 250 kilometrů, nás to tak stálo jen 11 liber.

Na místo jsme tedy dorazili kolem čtvrté hodiny i s mílovou pěší cestou k farmě. Zrovna z domu vycházel Jan, majitel, otec, manžel, původem z Jižní Afriky. Ukázal nám náš karavan a za chvíli jsme se seznámili i s Ailsou, majitelkou, matkou, manželkou, a jejich dětmi Ayanou a Johannesem.

Přivítání bylo vřelé a přátelské, děti upovídané a ještě přátelštější, hned si za námi přišly hrát. Johannes, čtyřletý, má jakousi obsesi klíči a jeho svazek klíčů je asi jeho nejmilejší hračka. Protože mu David hned padl do oka (při loučení mu dal pořádnou pusu!), rozhodl se mu klíče půjčit, aby je schoval v trávě – Johannes že je pak bude hledat. Inu, David je schoval. Nejenom že je potom nemohl najít Johannes, nemohl si vzpomenout ani David. My holky jsme si zatím malovaly v karavanu a Ayana mi ukazovala svoje zázračné fixy, ale když už ti dva venku byli moc podivní (Johannes si vlezl do takové klece s břidlicemi a David zoufale chodil tam a sem, dívaje se do trávy), vyšly jsme ven, zjistily jsme, co se děje, a připojily se k hledání. Ayana, asi šestiletá, je taková rozumbrada (tak mě označil jeden vyučující u nás na ústavu), že vymyslela spoustu metod, jak klíče najít. Mezi nimi:

  • klepání tyčí do plůtků kolem nově vysazených stromů; kdyby tam klíče byly, udělá to zvuk
  • hledání záblesků; když záblesk nevidíme, klíče tam nejsou, nemá smysl se tímto místem dále zabývat
  • detektor kovu

V další fázi hledání tedy odběhla do shedu, to je taková jakoby velká kůlna pro všechno, a za chvíli se skutečně vrátila s detektorem kovu. Vysvětlovala, jak zjistíme, že jsme našli kov. Detektor má displej a když to svítí nalevo, je to železo, uprostřed je nějaká směska a vpravo svítí stříbro. Poučila nás, že klíče jsou stříbrné. Po chvíli ji to ale taky přestalo bavit a odběhla domů. Už nevím, jak se to stalo, ale David nakonec vítězoslavně klíče přeci jen našel a naše reputace neutrpěla hned po prvních dvou hodinách.

První den jsme dostali volno, ačkoli jsme o to nijak nežádali. Ráno nám Jan ukázal morning routine, neboli to, co každé ráno budeme dělat. To zahrnovalo:

  • otevření obchodu
  • otevření kurníku
  • vypuštění hus do výběhu
  • doplnění vody husám
  • nakrmení slepic
  • nakrmení káčátek
  • nakrmení prasat (chlupatých!)
  • vypuštění jiných slepic a kachen (bydlí v karavanu)
  • posbírání slepičích a kachních vajíček
  • nakrmení slepic a kachen
  • zkontrolování, jestli malinký slepičí kuřátka mají všechno a nic nepotřebují

Ve zbytku pracovní doby, která byla mezi čtyřmi a pěti hodinami, jsme dělali během těch dvou týdnů různé věci. Plevelili jsme, protože na farmě mají spoustu květin, které taky prodávají. Dělali jsme záhon pro dýně. Pomáhali jsme kontrolovat ovce a oddělovat jehňata, která šla do jiného výběhu. Stříhali jsme staré květy. Chytali jsme ve skleníku ušáky. Uklízeli jsme místnost, kam se měly přijít podívat malé skautky. Stěhovali jsme nábytek. A taky jsme stříhali květiny pro vytváření nových kytic.

To všechno jsme nedělali za peníze, ale za stravu a ubytování. Přes den jsme si jídlo připravovali sami, ale na večeře jsme chodili k rodině. Johannes vždy vyžadoval sedět vedle Davida, což jeden večer znamenalo, že spolu seděli u malého dětského stolečku. Každý večer jsme se snažili konverzovat, ale vzhledem k naší introverzi v češtině a přeci jen ne zrovna dokonalé znalosti angličtiny to bylo občas takové všelijaké. Jan je taky introvert, tak to asi chápal, naštěstí se konverzace často chápala Ailsa, která nám kladla nejrůznější otázky. Starali se o nás moc pěkně a vůbec se nám po těch dvou týdnech nechtělo odjíždět. I slzičky jsem uronila.

Protože jsme pracovali jen dopoledne, odpoledne jsme mohli podnikat různé výlety, pokud zrovna nepršelo. První den jsme se samozřejmě vydali na blízké pobřeží, což byly pro mě geograficko-geologické Vánoce. Kolikrát jsem hladila jeden kámen, když v tom jsem uviděla nějaký další skvělý úkaz a nadšeně jsem jako žába přeskočila o kousek dál. David mi dal limit, kolik hornin si s sebou můžu odvést, protože v druhé části našeho skotského dobrodružství nasbíráme pro každého 10 kg půdy. Na konkrétním počtu jsme se nakonec neshodli, ale prostě jich nesmělo být moc. Davidovi moje geografické výlevy nevadí, protože můj monolog doplňuje povídáním o computer science a v poslední době hodně hodně o funkcionálním programování (pochopila jsem, že řeknu počítači, co chci, a on to nějak sám vymyslí) a matematice. Jsme si kvit.

Další skvělý výlet byl do přírodní rezervace RSPB Fowlsheugh (to jsou ti ptáci, jak jsem říkala) asi deset kilometrů severně od Inverbervie. A bylo to úžasný! Jakože úplně nejvíc mega, to se ani nedá vypovědět. Bylo tam na sto tisíc mořských ptáků, kteří tam hnízdí a líhnou se jim mláďata. Bylo tam hodně racků a buřňáků a alkounů, co vypadají jako malí tučňáci, a alek, co lítají s roztaženýma nohama. To si tak člověk stál na tom vysokém útesu a díval se dolů a to všechno bylo poseto ptáky a kolem byl slyšet jejich řev a bylo to prostě krásný a dojemný. O něco dál potom hnízdí i papuchalkové, mí oblíbení ptáci. Mým snem bylo je vidět naživo, protože v dokumentech to mám už zmáknutý. Nevěřila bych, že se mi to splní tak brzy, ale na útesu jich tam sedělo asi dvacet, sledovali jsme je dalekohledem a bylo to ještě víc úžasné a krásné a dojemné a prostě tak.

Odpoledne s ptáky bylo zakončeno dvěma příhodami. První je docela normální, ale chci, aby v češtině zazněla, protože Češi. Ke konci jsme se šli podívat ještě na vodopád a když jsme odtud odcházeli, zrovna přicházel muslimský pár. Pozdravili jsme se. Bylo to poprvé, co jsem takhle zblízka viděla tolik zahalenou ženu a už jen to byl pro mě zážitek. Moc jsem o nich ale nepřemýšlela, protože jsme spěchali na autobus, který měl jet za 12 minut ze silnice kilometr a půl daleko. Tak jsme prostě spěchali. Přišli jsme tam včas, ale autobus měl zpoždění, tak jsme tam postávali a čekali, když v tom přijelo auto po té lokální silnici k útesům, byli to ti muslimové, kteří u nás zastavili a ptali se, jestli je všechno v pořádku a nepotřebujeme s něčím pomoct.

Druhá příhoda. Čekali jsme na ten autobus a když se vynořil ze zatáčky, začali jsme na něj mávat, aby nám zastavil, ale řidič jen zavrtěl hlavou a jel si dál. To nás poněkud zaskočilo. Jakpak by taky ne. Vydali jsme se na další zastávku a doufali jsme, že další spoj, který měl jet za hodinu, nám bude ochoten zastavit. Byly to docela nervy, protože jsme museli na večeři a jinak bychom ji nestihli. Když přijížděl další autobus, znovu jsme intenzivně mávali a naštěstí zastavil – na křižovatce. Byl to ten samý řidič, který nás vezl směrem na výlet.

Potom jsme byli několik dní jen „doma“ kromě procházky podél moře, protože odpoledne byla deštivá. Další výlet nás čekal v sobotu, kdy jsme měli celý den volno. Cíl: Cairngorms. Cairngorms jsou hory, možná spíš vysočina, ale takového více vysokohorského rázu, protože se nacházíme ve větší zeměpisné šířce. Většina hor je odlesněna, některá část znovu zalesněna a v severozápadní části kolem města Aviemore jsou původní borové lesy, kde jsme byli minulý rok. Cairngorms jsme objevili už při naší první cestě do Skotska v roce 2017, v roce 2018 jsme se tudy s batohy na zádech protloukali celý týden, a protože toho pořád nemáme dost, museli jsme se tam zase podívat, ale na úplně jiné místo. Dojeli jsme kousek za město Ballater, což je na takovém „středovýchodě“ Cairngorms, jak by řekl docent Hynek. Více turistická je oblast kolem Braemaru, což je ještě o trochu víc do středu národního parku. Na farmě nám půjčili turistickou mapu (bez ní bychom byli ztracení, můžeme jen děkovat, že máme v Česku staré dobré Mapy.cz), já naplánovala v autobuse trasu, které jsme se sice trochu obávali, ale statečně jsme se do ní pustili. Měl to být takový okruh, zhruba dvacet kilometrů.

První neštěstí přišlo záhy. Předešlého večera jsme totiž vařili svíčkovou, jako ukázku tradiční české kuchyně. Napsala jsem Ailse seznam surovin, které však nebyly všechny dostupné. Například kořenovou zeleninu prý v obchodech vedou jen v zimě. Nebo nové koření je u nich hrozně vzácné a je téměř nemožné ho sehnat (to shodou okolností doma měla). Každopádně z toho vznikla vzdálená napodobenina svíčkové, o které říkali, že jim to prý chutná, ale Johannes neskrývaně prohlásil, že to jíst nebude, že to není dobrý. Co si budeme povídat, fakt se to moc nepovedlo, když jsme neměli celer ani petržel… Ale zpátky k příběhu. Když jsme se pochopili, že nepotřebujeme nať, ale kořen, Ailsa šla na zahradu pro petržel, co jim tam roste jako plevel. Ale bylo to tak tvrdý, že to nešlo uříznout (a později to bylo pro svíčkovou nepoužitelné), takže tento úkol dostal David. Fakt se snažil hodně, protože se dost hluboce říznul do prstu.

První neštěstí tedy přišlo záhy. Uvědomila jsem si, že s sebou nemám foťák a na telefonu přece nemůžu fotit samospouště, které máme moc rádi, protože selfie nám moc nejdou. David mě však uklidnil, že telefony umí i samospoušťovat. Hned jsem to samozřejmě musela vyzkoušet, takže David si spořádaně sedl na zem, já začala instalovat telefon do správné polohy, zmáčkla jsem tlačítko a utíkala za ním a šlápla mu na ten poraněný prst. Vykřikl, ale ještě se stihl usmát na fotku. Potom jsme se tedy dali do ošetřování, bylo tam hodně krve a tak.

Po cestě jsme se rozhodli trochu změnit trasu a vylezli jsme na jeden kopec. Při výšlapu hodně foukalo a moje ouška tak velmi trpěla. Zároveň mi bylo pořád horko, jak jsem šla do kopce, no a co se nestalo, ráno jsem se probudila nemocná. Ale o tom později.

Když jsme zase sešli z hory níž, byla tam samozřejmě hlubší půda, ale také míň foukalo a později vysvitlo sluníčko. Byli jsme za polovinou cesty. Když jsme už odbočovali do posledního údolí, rozhodli jsme se pro další samospoušťové fotografie, jejichž pořizování jsme si sice náramně užili (David má totiž talent mít na fotkách zavřené oči), ale zdrželi jsme se víc než by bylo dobré. Proto jsme následující čtyři a půl kilometru dolů střídavě běželi a rychlochůzovali, protože autobus odjížděl za tři čtvrtě hodiny. Nebudete tomu věřit, ale zpocení jsme na silnici doběhli v 18:23 a v 18:24 přijížděl autobus, který nám zastavil i přesto, že jsme nestihli dojít na zastávku.

Dalšího dne jsem se probudila v pět hodin ráno s mandlemi nateklými až běda. Plány na výlet tedy padly a já zůstala celý den v posteli. V pondělí jsme šli k doktorovi, ale měl zrovna dovolenou. Tak jsme se tam vydali podruhé v úterý, kdy tam byla hromada lidí. Čekali jsme skoro tři hodiny, aby tedy doktorka konstatovala angínu a doporučila brát ibuprofen a paracetamol, že ono se to spraví samo. A hlavně odpočívat. Protože jsme ale měli jídlo a ubytování za práci, odpoledne jsme se vrhli na ten dýňový záhonek.

Postupně se mi ta nemoc zlepšovala a zase zhoršovala, David se o mě nepřestával obětavě starat, vařil mi spoustu čajů, pouštěl topení, umýval nádobí. Ve středu dopoledne bylo tak krásné počasí, že jsme se i přes to mé pochroumané zdraví rozhodli vyjet odpoledne na výlet, který jsme měli absolvovat v neděli. Ve chvíli kdy jsme opouštěli karavan už ale trochu poprchávalo a než jsme došli na zastávku, lilo jako z konve a my měli kalhoty durch mokrý. (O pár minut dříve jsem prohlásila, že pláštěnky nepotřebujeme, že podle radaru to bude jen přeháňka.) Autobus naštěstí za chvíli přijel a my paní řídičku žádali o Aberdeen Zone 4 DayRider for students twice, please. Paní řidička však nedokázala náš požadavek přetlumočit přístroji, tak nás poslala si sednout, ať si to koupíme v dalším autobuse. Za patnáct minut jsme vystoupili, pršelo ještě víc, ale my se nevzdávali (já furt věřila tomu radaru).

Došli jsme k hradu Dunnottar a spadla nám čelist. Protože tady to pochmurný skotský počasí bylo přesně to, co návštěva zříceniny potřebuje. Myslím si, že kdyby bylo krásně slunečno, tak to vůbec není tak úžasný pohled. V plánu bylo jít asi čtyři kilometry po pobřeží do města Stonehaven, ale protože už jsme měli durch i bundy, strávili jsme u hradu jen asi tři čtvrtě hodiny a vydali se na autobus zpátky.

Autobus přijel. Nastoupili jsme a žádali jsme Aberdeen Zone 4 DayRider for students twice, protože jsme prostě poctiví. Řidič se nás ale zeptal, kam jedeme, tak jsme po pravdě odpovědělo, že máme namířeno do Inverbervie. Tak to že nám prý dá jen tu jednosměrnou, vždyť to je levnější. Snažil se tam naklikat tu studentskou slevu, ale ta na normální jízdenky neplatí, což si asi neuvědomil, tak nám dal dva dětské lístky, každý za 1,75 liber. A tak jsme dohromady ušetřili asi tři sta korun.

Potom už se pobyt pomalu chýlil ke konci. Ve středu dopoledne (pardon, že se vracím) jsme jeli s Janem a dětmi čtyřkolkou a přívěsem nahoru na horu do většího výběhu ovcí ovce zkontrolovat. Jedno mládě ale nestačilo stádu, tak jsme ho museli vzít dolů, aby se uzdravilo, asi červy prý. Umístili jsme jehně do shedu s husama, ale moc se mu tam nelíbilo. Když jsme mu nesli vodu, tak proskočilo ohradou a David ho chytl až právě u hus, kde teda zrovna byly jen slepice. Jehňátko se potom neslo v náručí, neumím to ani popsat, vypadalo jako svůdná žena, kterou si právě David odnáší. Vyfotit jsem to ale nestihla. „Lepší zažít a nemít fotku než nezažít a mít fotku.“

Ve čtvrtek jsme potom celé dopoledne pracovali s ovcemi, čímž se mi splnil další zvířecí sen. Ale musím říct, že to bylo často dost děsivý – ty ovce sice jsou hrozně roztomilý a chundelatý, takoví velcí plyšáci, ale když se na vás žene stádo…

Večer jsme se pak šli projít ještě po pláži, protože to byl náš poslední večer. Chtěla jsem se ještě kouknout za jehňátkem, ale David moudře usoudil, že bychom ho měli nechat spát, když ho lidi rozrušují.

Dalšího dne ale bylo jehňátko pryč. Uteklo. Hledali jsme mezi stádem, kde sice bylo jedno jehně navíc, ale nějak se nám nepodařilo ho identifikovat. Já jsem potom v zápalu a v lásce k ovcím začala prohledávat celou farmu a její okolí, až jsme se potkali s Davidem, který zatím plel, a Janem, který nám řekl, že si myslí, že je v tom výběhu. Tak jsme to šli znovu prozkoumat a díky mým pořízeným videím se nám podařilo zjistit, že to třetí malé jehňátko má úplně dočista stejný ocas jako to naše zmizelé. Tak to se mi hodně ulevilo. Chudinkovi jehňátku se stýskalo po ostatních.

To byl náš poslední den. Stříhali jsme květiny a mně se moc líbil hrachor vonný, namodralý, nafialovělý, ze kterého si dokážu představit svatební kytici. Odpoledne nám zbývalo se vypravit a zkusit použít sušičku (fungovala), dobalit se, dopoklidit, a před pátou hodinou jsme se loučili, slzičky ukáply (mně) a polibky padly (od Johannese směrem k Davidovi).

Než se toto naše dobrodružství konečně překlopí do druhé části, museli jsme dojet do Glasgow a strávit tam noc. Venku. Protože hostel je moc drahý. Když jsme přijeli, zrovna končil program nějakého hudebního festivalu, takže město bylo plné polonahé, hlučné a přiopilé mládeže, bylo to celé docela děsivý, tak jsme se šli schovat do mekáče (protože kde jinde přečkat studenou noc), ale tam to mládež zabrala taktéž. Kolem jedné ráno už jsme tedy seděli na autobusovém nádraží, kde byla zima a opilci a několikrát zasahující policie. Když jsem se ale zabalila do spacáku, spalo se mi vlastně dobře. Akorát jen pět hodin…

Je pátek 13. července. Teď už jsme někde ve skotské vysočině, viděli jsme fjordy a hory a ledovcová jezera a je to tu moc krásný a velký a takový geomorfologický ráj. Jedeme vlakem. Pojedeme přes Glenfinnan Viaduct (to je ten most z Harryho Pottera), kolem Fort William (pokud se mé chorologické znalosti nemýlí, tak u toho je nejvyšší hora Velké Británie), až dojedeme do Mallaigu, malého přístavního města, odkud nás loď zaveze na South Uist.

Pokračování příště. (Druhá část skotského dobrodružství již je publikována zde).


Komentáře

comments powered by Disqus