Skotsko, část druhá: terénní výzkum

Na první část našeho skotského dobrodružství logicky musela navazovat i část druhá. Na tu jsem se připravovala dlouhé měsíce, protože jsme měli strávit více než týden na ostrově South Uist v souostroví Vnější Hebridy, abychom zde odebrali 172 půdních vzorků po 100 gramech – jde o výzkum mikroplastů v půdě a jejich větrného transportu pro mou bakalářskou práci. Všechno na zádech, půda i oblečení a jídlo a spacák a karimatka a stan a vůbec všechno, co jsme s sebou měli (třeba kameny nasbírané na východním pobřeží). Mělo to být docela náročný. A fakt bylo.

Sobota

Vlakem jsme přejeli Glenfinnan Viaduct z Harryho Pottera, na který jsem se tolik těšila, a o půl druhé jsme už vystupovali v Mallaigu – v konečné stanici, v malém městečku o 800 obyvatelích, v přístavu – ve vstupní bráně na South Uist. Loď ale měla jet až v 17:20, dostavit jsme se měli v 16:50, měli jsme tak ještě hromadu času. Třeba na uvaření si polívky na vařiči, protože jsme toho dne skoro nejedli. Nebo koupení overtrousers v místním outdoorovém obchodě, protože jsme předpokládali deštivé počasí (nakonec ale byla prvních několik dní nad ostrovy tlaková výše a ani potom nepřišlo typické skotské počasí).

Loď měla kvůli technickým potížím zpoždění, takže jsme vyjížděli až v sedm a na místo dorazili někdy po půl jedenácté. Protože jsme dosud jedli jen tu polívku a dva kusy pečiva ve vlaku, co jsme koupili ráno v Glasgow, a už jsme oba mleli z posledního, došli jsme k velice bolestivému rozhodnutí, totiž pořídit si jídlo na lodi. Trvalo dlouho, než jsme okukováním bohatých Britů vybrali jídlo dostatečně velké, abychom se z něj při takové ceně (asi deset liber) najedli oba dva. Chicken Tikka Masala, prý to není moc ostrý, říkal kuchař / číšník / whatever.

Bylo to ostrý! Tak moc, že když jsem přiblížila vidličku ke svému jazyku, už jsem chtěla sahat po hasicím přístroji! David mi tedy ještě skočil pro mlíko, abych to dokázala sníst, protože jak je známo, mléčné výrobky pálivé věci neutralizují. A mimo jiné taky dělají neplechu ve střevech mých i Davidových.

Ve zbytku cesty jsme se dívali na kolemplující ostrovy Eigg a Rum a potom jsme usnuli a spali a spali a spali. Potom jsme dojeli do Lochboisdale, přístavní vesnice na ostrově South Uist, kde jsme co nejrychleji našli místo ke stanování, a spokojeně usnuli.


Neděle

Spánek nebyl až tak spokojený, jak se mohlo zprvu zdát, protože přímo uprostřed našeho stanu byla obrovská boule. Spali jsme proto se zadky vysoko nad úrovní hlavy a chodidel a ráno mě bolely obě dvě lopatky (a bolely asi až do čtvrtka). David je kupodivu více imunní vůči otlačeninám, přitom nemá tukový obal jako já.

Bylo teplo. Tlaková výše byla ve svém největším rozmachu a my mohli jít jen v plátěných kalhotech a tričku. Cíl prvního dopoledne byl jasný: nakalibrovat výškoměr, odebrat první vzorek a zajít na veřejné záchody, které tu mají, světe div se, úplně zadarmo.

Malá vsuvka: o čem je ta moje bakalářka? V oceánech je velké množství plastů, které se mechanicky, chemicky, biologicky či světlem rozpadají na menší a menší částečky, až z nich jsou mikroplasty, které jsou definované hranicí 5 mm. Příbojem se z moře mohou dostávat na pevninu a dále migrovat pomocí větrného transportu do vnitrozemí (v tomto případě na druhou stranu ostrova). South Uist byl pro tento výzkum zvolen z toho důvodu, že je ve své západní části rovinný a zvedá se až na východě, ze západu na východ vedou silnice, podél kterých se dá vzorkovat a které jsou dobře orientované vůči převládajícímu směru proudění větru a Golfskému proudu, je tu relativně málo rašelinných půd a taky málo obyvatel, kteří žijí trochu jiným způsobem života, než je v západním světě dnes běžné. Vzorkovat se mělo podél západního pobřeží, které má asi 30 km, v rozestupech 500 metrů, a potom v pěti transektech podél zmiňovaných silnic ze západu na východ nejprve po 250 metrech, poté po 500 metrech a při východním pobřeží až po 1 kilometru. Vzorky budou dále zpracovány laboratorně pod mikroskopem.

Nejdřív jsme museli přijít na to, jak efektivně na to. Už na začátku jsem Davida naučila, jak vzorky balit – do alobalu a potom do bavlněného pytlíku (igelitový sáček by mohl ovlivnit výsledky), který byl nahoře zalepen krepovou izolepou a na ni nadepsáno číslo vzorku lihovkou. Já jsem vybrala místo, lopatkou udělala díru, nabrala půdu do poloviny plecháčku (což je zhruba 100 gramů lužánecké půdy), vše nafotila, zaměřila pozici na GPS a zapsala všechny údaje do vzorkovacích listů. Nejvíce nás však zdržovalo vybalování a balení vzorkovacího náčiní do batohu. Později jsme vymysleli, že to budu nosit v plátěné tašce přes rameno, což bylo sice rychlejší, ale zato mnohem méně pohodlné.

Ve vesničce Daliburgh jsme si uvařili první Dobrý hostinec a překonali jsme naše introvertní povahy a zeptali se v blízkém domě, zdali by bylo možné si u nich na zahradě nechat naše těžké batohy a za dvě hodiny se pro ně vrátit. Nejenom že nám dovolili si je nechat na zahradě, uschovali nám je uvnitř a nechali je tam, ačkoli jsme přišli o hodinu později.

Bez zátěži na zádech, jen s plátěnou taškou, jsme se vydali do západní části transektu směrem k moři. Cestou jsme procházeli přes typickou krajinu machair, což jsou velice úrodné písčité oblasti při moři, kde se dají pěstovat různé plodiny, ale i přesto je to často využíváno jako pastvina. Vzorky se tam odebíraly dobře, protože tam bylo málo silných kořenů. Zato tam bylo hodně králíků se spoustou nor a hejna čejky chocholaté, které zněly jako pískací balónek.

Protože bylo krásně teplo, sundali jsme pohorky a ponožky, vyhrnuli kalhoty a utíkali po pláži do moře, které kupodivu nebylo ani tolik studené.

A protože bylo krásně až moc, byli jsme spálení od sluníčka, ačkoli jsme se mazali třicítkou. Po vyzvednutí batohů jsme však zastihli otevřený Co-op, ve kterém jsme utratili nemalé peníze za padesátku určenou pro děti – naštěstí neobsahovala panthenol, na který mám alergii (ale tu mám i na to slunko).

Transekt č. 4 byl dokončen. Bylo kolem sedmé hodiny večer a v neděli autobusy vůbec nejezdí, museli bychom se ustanovat a stihnout autobus zítra o půl osmé. Tak jsme prostě stopovali. A stopovali. A stopovali.

Za tři čtvrtě hodiny nám zastavil docela mladý kluk, 25 až 30 let, co předtím nakupoval právě v tom Co-opu, ale jel na druhou stranu. Ukázalo se, že se vrátil jen pro nás a zavezl nás dál než by mohl autobus – totiž na začátek transektu č. 5. Hodně ho náš výzkum zajímal, tak jsem mu to vysvětlovala a ukazovala mapu a vůbec. Tohoto pána si zapamatujte.

Postavili jsme stan na pastvině s bílými poníky. Měla jsem trochu strach, aby se v noci nepotloukali kolem, že by třeba zakopli o natažené šňůry od stanu. Nezakopli. Zatímco ale David telefonoval domů a já se chystala do spacáku, uslyšeli jsme fakt dost velkou vážku proletět kolem našeho stanu. A jakože když jsme si dali dvě a dvě dohromady, usínali jsme poněkud nervózní, protože nám došlo, že to nás tu okukuje dron…

Pondělí

Ráno jsme se probudili v osm a po krátkém (no, možná trošku delším) převalování se jsme začali vstávat. Když v tom – zase ta obří vážka! Vykoukla jsem ze stanu a co nevidím, nad námi se vznáší dron a bylo to fakt trochu divný. Sbalili jsme se tedy co nejrychleji, udělali vzorek a šli pryč.

Upgradovala jsem nošení vzorkovacího náčiní – v malém batůžku na břiše. Osvědčilo se to!

Moc si toho z pondělí nepamatuji, dny mi hodně splývají dohromady. Vím jen, že jsme udělali celý transekt č. 5, David sehnal vodu v jednom z domů (a jako bonus mu dali zmrzlinu – pořád bylo horko a svítilo až až), a stihli jsme asi šest kilometrů západního pobřeží. Ubytovali jsme se na machair nedaleko místa, kde jsme se včerejšího dne cákali v moři.

Úterý

Třetí krizový den se skutečně ukázal jako krizový. Všechno mě bolelo, nikam se mi nechtělo, chtěla jsem všeho nechat. Ze stanu jsme se dostali až kolem jedenácté a naše první cesta vedla ke kilometr vzdáleným domům, abychom poprosili o vodu. Záludné v těchto rovinách je, že je vidět hrozně daleko a připadá vám, že už tam každou chvílí musíte být, ale potom vás čekají ještě další a další kilometry. První vzorek tohoto dne jsme odebrali až kolem dvanácté hodiny.

Ačkoli jsme byli úplně vyřízení a nechtěli jsme po včerejším večeru ani vidět chození po pláži, stejně nám nezbylo nic jiného a plahočili jsme se pískem. Odpoledne začalo od moře foukat a přes oceán se k nám hnalo velké tmavé mračno, takže jsme to ze strachu zapíchli už asi po osmi kilometrech (asi v sedm hodin večer), i když jsme měli v plánu toho dne ujít 15 km do hostelu. Udělali jsme dobře, protože večer i v noci lilo jako z konve a stejně tak dalšího dne dopoledne.

Usnuli jsme v osm hodin večer.

Středa

Ještě že jsme usnuli tak brzy, protože ve čtyři hodiny ráno jsme se oba dva probudili – déšť byl tou dobou nejsilnější. Moc se nedalo spát. Jen jsme leželi a fakt jsme se snažili znovu usnout, ale nevím, kdy se nám to podařilo. Každopádně jsme odpočívali i celé dopoledne, pršet přestalo až něco po druhé.

Než jsme se sbalili a vyrazili, byly už čtyři hodiny. Dneska nás čekala asi osm kilometrů dlouhá cesta (která se ale pořád prodlužovala, čím víc jsme pokračovali, asi dva kilometry jsem hlásila, že nám zbývají už jen čtyři kilometry). Nutno podotknout, že za hodinu jsme po pláži s batohama a vzorkováním ušli tak 1,5 km, když dobře tak 2 km.

Ve středu jsme se poprvé dostali do takového menšího vojenského ostrova. Jen jsme jím prošli a málem přelezli plot, kdybychom nenašli branku ven. Nad tímto prostorem nás čekalo další pobřeží plné písku (a tentokrát i mrtvého seaweedu, což hrozně smrdělo). Cestou jsme se mohli kochat ústřičníkem velkým, který úplně skvěle chodí. Nejlepší pták ostrovů, vážně!


Mimo ústřičníka a různých druhů racků nás ale čekalo ještě jedno překvapení – rybák dlouhoocasý. V angličtině se mu říká Arctic tern, což je docela vtipný, protože migruje mezi Británií (a podobnými oblastmi) a Antarktidou.

Jako první rybáka zaznamenal David. Já jsem něco zaujatě vyprávěla a zprvu si nevšimla, že nad námi krouží jiný pták než racek. Je taky bílý, má černou hlavu, není moc velký, vlastně asi ještě menší než racek. Poletovalo jich tam asi pět, nevím přesně, nechali se vynášet větrem a pak tak zůstávali na místě nad námi a pak…

A pak na nás ty potvory dělaly nálety! David to chtěl překonat a projít jimi, ale já s křikem utíkala pryč. Nakonec jsem Davida přemluvila, že půjdeme ne po pláži, ale po okraji takového stupně ze zpevněných dun. Ale ani to se rybákům nelíbilo a i tehdy na nás útočili. David jim chtěl zase vzdorovat, vždyť jsou to jen ptáci, ale já si znovu prosadila zbaběle utéct. Toto místo jsme tedy obešli a na pláž se vrátili až k dalšímu vzorku.

Když jsme ve čtyři vycházeli, slibovala jsem, že v osm, maximálně v devět budeme v hostelu. Těšili jsme se na měkkou postýlku, sprchu a taky jsme potřebovali nabít telefony a foťák, který jsem nezbytně nutně potřebovala k vzorkování.

Šli jsme se západem sluncem, až zapadlo úplně a my šli v šeru. Do hostelu jsme nakonec došli někdy mezi čtvrt na jedenáct a půl jedenáctou. Hladoví, protože jsme neměli čas uvařit oběd (Dobrý hostinec) a ostatní jídlo docházelo.

Hostel v Howmore funguje zajímavě. Žádná recepce tam není, prostě se někde ubytujete, zapíšete do evidence a do kasičky hodíte určené množství peněz. To všechno David zařídil, mezitím jsme si udělali večeři (ten vysněný Dobrý hostinec a polívku do hrnečku) a pak spekulovali o tom, jak budeme pokračovat dalšího dne.

Ještě jsme se umyli a všechno se nějak protáhlo, že jsme šli spát až v jednu hodinu.

Čtvrtek

Probuzení bylo líbezné. Vážně. Postel a tak. Bylo to tak moc super, že jsme se rozhodli dokoupit si další noc.

Vstávali jsme v osm, abychom stihli autobus v 9:48. Nebo spíš: abychom si stihli půjčit kola v nedaleké půjčovně a kdyby to nevyšlo, tak abychom stihli ten autobus. Ve čtvrtek jsme totiž museli ujít 20 km včetně vzorkování, přičemž poslední autobus zpátky jel už před šestou.

Takže jsme došli k té půjčovně a doufali jsme, že to nebude stát moc. Paní říkala, že 12 liber za jedno kolo na den, ale to jsme si v hotovosti nemohli dovolit a karty neberou. Volala tedy manželovi a přes ni se nás ptal, kolik teda můžeme dát, a my řekli že dohromady 20 liber. Tak nám půjčili kola, helmy a zámek na kolo za 20 liber a my jsme vyjeli.

I když jsme se zastavovali každou chvíli, docela to šlo. Problém byl, že jsem se nemohla dost dobře dívat na GPS, jestli už je čas udělat další vzorek. Při druhém vzorků navíc začalo pršet, tak jsme tři další místa vynechali a zastavili se až tehdy, kdy to vypadalo, že jsme dešti ujeli. Pokračovali jsme poklidně a neuvěříte, co se stalo! Ve východní části ostrova, mezi horami, v hlinité půdě s trochou organické hmoty jsem makroskopicky našla mikroplast! Radost byla nezměrná, protože jsem první dny pochybovala, jestli to má vůbec smysl (na pláži se ale ukázalo, že asi fakt jo).

Když jsme dojeli na konec transektu č. 2 a odebírali jsme poslední vzorek, začalo pršet. Schovali jsme se k nějakému keři, takže jsme byli aspoň trochu schovaní. Nejdřív pršelo hodně, pak ale přestávalo, tak jsem jako správný geograf usoudila, že půjdeme pro kola (co jsme nechali asi dvě stě metrů výš) a pojedeme proti tomu dešti a prostě se takhle jako mineme. Jak poprchávalo, když jsme vycházeli z úkrytu, tak už pak ten déšť zase nabíral na intenzitě a než jsme došli ke tu kolům, byli jsme zase durch mokří. Kalhoty úplně. Z bundy tekly potůčky vody, asi jako vodníkovi. Vlasy byly docela suchý, protože jsem měla tu helmu. David si jako obvykle na nic nestěžoval.

Nasedli jsme na kola a jeli proti tomu dešti. Navíc vál docela silný vítr proti nám a nejelo se úplně dobře. Když jsme dojeli k parkovišti (kde nepršelo poprvé toho dne), tak už déšť ustával a my se rozhodli udělat si oběd.

Velké batohy jsme s sebou samozřejmě neměli (z toho jsme byli hodně hodně hodně moc šťastní), ale dali jsme si ešus, vařič, bombu i Dobrý hostinec do malého batůžku. David, vrchní kuchař, nalil do ešusu vodu, přivedl ji k varu, nasypal tam ten Dobrý hostinec – a pak jsme zjistili, že jsme s sebou z hostelu nevzali lžičky!

Já to chtěla míchat větvičkou a jíst kamenem. David měl ale (prý lepší) nápad – vyrobit lžičku z alobalu. Tak jsem se toho chytla (nevím, jak moc vážně to myslel) a vyrobila úplně úžasný kousek příboru!

Dodělali jsme tedy ty tři vynechané vzorky a potom jeli do 10 km vzdáleného obchodu (na ostrově jsou jen dvoje potraviny). Cesta trvala trochu dýl, než jsme mysleli, ale úspěšně jsme nakoupili, nasvačili se a mohli jsme vyrazit zpátky, protože nám chyběly ještě dva kilometry vzorkování.

Cesta zpátky však byla mnohem horší – a to byl přesně ten důvod, proč jsme včerejšího večera s půjčením kol tolik váhali. Toho dne měl vát docela silný vítr, celý den tak 25 km/h, od jihozápadu. Cesta zpátky ale byla na jih a tomuto větru my jsme čelili. Uvědomte si, s kým máte tu čest – dva studenti, kteří jak je rok dlouhý moc nesportují, navíc já mám pár kil navíc, však mě znáte. I když jsem měla nejnižší převod, stejně jsem po rovině zabírala jako do kopce (a navíc mě už bolel zadek).

Nakonec jsme se teda dostali tam, kam jsme potřebovali, a mohli jsme pokračovat. U západního pobřeží jsme se ale zarazili.

Pamatujete si ještě na ten malý vojenský prostor, který jsme míjeli ve středu? Velký vojenský prostor je na severozápadě ostrova, stál v cestě vzorkování. O tomto malinkém problému jsem se dozvěděla už doma, když jsem si zakresloval trasu do koupené mapy. Zjišťovala jsem si informace a vstup je povolen, pokud nevlají červené vlajky. Ještě v červnu jsem psala vojákům e-mail a doposud mi nikdo neodpověděl. Výstražné cedule byly vážně výstražné a my si nebyli jistí, jestli by jim nevadilo, kdybychom si chodili mimo cesty a ještě jim tam hloubili díry. Navíc bychom mohli vybuchnout a umřít.

To jsme naštěstí nemuseli řešit teď a tady a vydali jsme se vrátit kola a do hostelu. Na večeři jsme měli dost dobrý jídlo, totiž brambory a maso.

Pátek

Původně bylo v plánu dojít pobřeží (10 km), ale trochu nás vyděsili ti vojáci, chápete. Naštěstí mám skvělého vedoucího bakalářské práce, kterému jsem večer napsala o situaci a on vyhodnotil, ať to rozhodně neriskujeme. To se nám ulevilo. Ale teď přede mnou bylo rozhodování, jestli udělat půlku prvního a půlku třetího transektu, nebo udělat celý transekt č. 3.

Balení a umývání nám zabralo nějak dlouho, navíc nás bolely ty zadky a vzorků už bylo tolik, že se nám (Davidovi, on je obětavě nosil) podlamovaly kolena pod jejich tíhou. Vyšli jsme až v jedenáct a cestou jsem měla několik dalších výlevů, že už nikam nepůjdu.

Ušli jsme tedy čtyři kilometry podél pobřeží (na kterém jsme zase potkali ty rybáky a já se jich fakt hodně bála a David zase připomínal, že jsou to jen ptáci) než začal ten vojenský prostor, stihli jsme autobus, co jsme ani nečekali, a dojeli jsme ke třetímu transektu.

Nutno podotknout, že jsme si s sebou z Česka přivezli nejen Dobré hostince, ale i jednu plechovku našeho oblíbeného bravčového mäsa vo vlastnej šťáve, ale řekli jsme si, že si ho dáme za odměnu po 100. odebraném vzorku. A to nastalo v pátek!

Náš plán byl někde ty vzorky nechat, protože s tím se fakt nedalo chodit. Byli jsme zrovna u jednoho domu, ale nikdo tam nebyl, tak jsme ty vzorky dali na jejich zahradu a na dveře jim přilepili cedulku, že děláme výzkum a máme těžkou půdu a tak dále a tak dále. Když jsme se večer vrátili, cedulka tam pořád visela.

Naposledy jsme došli na západní pobřeží a těžce jsme se loučili s Atlantským oceánem. Nakonec se to zvrhlo v učiněnou photoshoot a o to později jsme se vrátili pro půdu a postavili stan.

Sobota

Sobota byl náš poslední vzorkovací den a pořádně jsme si ho užili (protože jsme vzorky zase někde odložili). Šli jsme východní část třetího transektu a byla to ta nejhezčí část ostrova, kterou jsme navštívili. Reliéf ostrova South Uist je totiž hodně jednotvárný – na západě je již zmiňovaná rovina protkaná různě velkými jezery, na východě se zvedají hory. A tyto hory, toto údolí, tento „fjord“, to je něco, co musíte vidět (až tam někdy budete, navštivte Loch Eynort).

Po cestě jsme se museli vyhýbat několika autům. A v jednom z nich jel ten pán, co nás v neděli dovezl na jih ostrova! Povídali jsme si o tom výzkumu, jestli jsme něco našli, co s tím bude dál, jestli si to bude moct někde najít a přečíst. Tak prý to pak mám na Facebooku nahrát do nějaké lokální southustí skupiny.

Poslední vzorek byl nejtěžší, protože se nám to za ten týden vlastně docela zalíbilo. Nebylo ale moc času na nostalgie, protože jsme museli stihnout autobus do Lochboisdale – jak už jsem říkala, v neděli nic nejezdí.

A fakt jsme to stihli. Dojeli jsme tam a zrovna si někdo v parku roztahoval stan, tak jsme se prostě přidali. Výhoda: je to blízko těm záchodům, co jsou úplně zadarmo.

Neděle

Poslední celý den na South Uistu. To znamenalo jít na jedenáctou do místního kostela, který patří k Free Church of Scotland. Mnoho lidí tam nebylo, tak do dvaceti, a skoro úplně chyběli muži. Bohoslužba sestávala vlastně jen ze zpívání žalmů a capella a docela dlouhého kázání, které bylo dost dobře založené na Bibli. Celé to trvalo asi hodinu.

Potom jsme se snažili socializovat u stolu s kávou a čajem, ale ze začátku nám to moc nešlo. Pak nás ale začali jednotliví lidé oslovovat a já jim jednomu po druhém říkala o tom výzkumu, co na ostrově děláme, a všichni byli nadšení. Když uslyšeli, že studuji fyzickou geografii, přivedli mi jednoho z pánů, co tam zrovna byl, že je učitel geografie. Tak jsem to znovu popsala i jemu, chvíli jsme si povídali o odlišném charakteru půd na východě a západě ostrova a nakonec se mě zeptal, jestli studuju PhD anebo Master's degree. No, je to bakalářská práce…

Když už jsme byli na odchodu, přišla za námi jedná důchodkyně a pozvala nás k sobě na oběd, ačkoli jsme spolu ještě neprohodili ani slovo. Odvezla nás tedy k sobě domů a zanedlouho přijela rodina kazatele, která byla také pozvána. Tak jsme dostali jídlo (který jsme už neměli) a bylo to hrozně fajn, povídali jsme si, vtípkovali – třeba o tom, že nejím ryby. No a co.

Kazatelova rodina nás zavezla zpátky do Lochboisdale a my došli do stanu ve chvíli, kdy už začínalo pršet. Zbytek dne jsme strávili ukrytí a doufali jsme, že náš příbytek vydrží vítr o rychlosti větší než 55 km/h a docela silný déšť.

Všechno nějak dobře dopadlo.

Pondělí

Stan jsme postavili nejen blízko záchodů, ale i v těsné blízkosti přístavu. Mělo to jednu nevýhodu: neustálé hučení lodi. Ale taky výhodu: nemuseli jsme vstávat až tak brzo – loď měla jet v 7:00, dostavit jsme se měli do 6:30.

Ale historie se opakovala. Už v neděli večer nám napsali e-mail, že kvůli počasí se odjezd posouvá na 9:00. Měli jsme tedy více spánku (a potom jsme stejně skoro celou plavbu zase prospali).

Když jsme odplouvali od pevniny, s těžkým srdcem jsme mávali ostrovu. Cesta ale bude ještě dlouhá: vlak do Glasgow, přes noc autobus do Londýna a v úterý dopoledne odjezd se StudentAgency, ve středu ráno příjezd do Prahy a potom dvouhodinová cesta po naší milované D1 až do našeho milovaného Brna. ♥️

Suma sumárum

  • Vracíme se domů opálení jako od Středozemního moře.
  • Nachodili jsme 99,91 km.
  • Kola nás svezla celých 38 km.
  • Místo 172 vzorků jich máme jen 123.
  • Ale zato váží 14,5 kg místo předpokládaných 12 kg.
  • Průměrná váha jednoho vzorku není plánovaných 100 - gramů, ale 118 gramů.
  • David ke konci týdne nesl na zádech 28 kg.
  • Během devíti nocí jsme naspali 70 hodin a 50 - minut.
  • Skrz na skrz jsme promokli pouze jednou.
  • Bylo to super. Odporúčám.

Komentáře

comments powered by Disqus