Kosinus a Metoděj

Pinkasova synagoga

Židovské hřbitovy mě vždycky fascinovaly. Židovská kultura, židé za války, jejich osudy, silné příběhy, naděje i beznaděj. Čítala jsem odborné knihy i beletrii. Čím jsem ale byla starší, tím opravdovější mi to připadalo a tím hůř jsem se v přítomnosti mrtvých židů cítila, pokud jsem si jejich přítomnost skutečně přiznala.

Dnes jsme byli v Židovském muzeu v Praze. Nic extra nového jsem se nedozvěděla, trochu jsem předpokládala, že se nic nového ani dozvědět nemohu, ostatně jak jsem se přesvědčila z pár torz toho, co jsem slyšela. Hlavně už jsem byla moc znavená a byla jsem ráda, že si mohu někam sednout.

Kde jsem ale odložila mobil a věnovala pozornost svému okolí, to byla Pinkasova synagoga. Jen co jsem udělala pár kroků dovnitř, měla jsem naprosto seriózně po celém těle husí kůži a měla jsem chuť plakat. Nikdy jsem neviděla větší důkaz smrti a smrtí, než jaký jsem viděla dnes v Pinkasově synagogě. Po stěnách, všude po stěnách bylo spoustu jmen. Jména, příjmení, datum narození, datum deportace, dokonce to bylo rozdělené podle měst. A podle abecedy. S nacistickou precizností. A když jsem se mezi tím procházela a letmo si četla jména mrtvých lidí, nebylo to jako na hřbitovech, na jakýchkoli hřbitovech. Bylo to prostě odporný.

Hlavně když vám do toho mluví hlasy čtoucí jméno, příjmení, odkud byl a v jakém věku zemřel daný žid. Smrt je všude kolem nás, ale tady jsem cítila, jak se mě dotýká a hladí po vlasech, jako starostlivý rodič hladí po vlasech své nemocné dítě.

Publikováno 6. října 2016 na blogu kosinusametodej.wordpress.com


Komentáře

comments powered by Disqus