Na policejní stanici

Během prvního týdne v Lublani jsme se ocitli celkem třikrát na policejní stanici. Do upravny enoty na oddelek za tujce nás poslali z kanceláře kolejí, abychom jim do pěti dnů donesli potvrzení o podání žádosti o dočasný pobyt ve Slovinsku. Pokud bychom tak neudělali, z kolejí by nás vyrazili (jen šestina erasmáků se na koleje dostala).

Celá akce nebyla vůbec žádná legrace, protože sem se stejným záměrem nepřicházeli jen další studenti, ale i spousta takříkajíc dospěláků. Ačkoli je tato „služba“ určena cizincům, stejně byly tabule napsány ve slovinštině, a ještě k tomu byl na každém místě uveden jiný seznam potřebných dokumentů. Jak jsem říkala – žádná legrace.

Občané Evropské unie samozřejmě mohou vstoupit na území Slovinska bez jakéhokoli povolení a také tu mohou setrvat jak jen se jim zlíbí po dobu maximálně tří měsíců. Po uplynutí této lhůty musí mít zařízené povolení dočasného pobytu. My jsme tuto proceduru museli absolvovat již teď, protože to bylo podmínkou smlouvy na kolejích.

Do upravny enoty jsme se vydali hned po přidělení pokoje a odložení věcí, tedy v pondělí o půl dvanácté, domnívaje se, že to bude raz dva. Když jsme se ale blížili, viděli jsme lidi postávající všude kolem a bylo nám jasné, že to bude spíš tři čtyři – na přístroji vydávajícím pořadová čísla bylo napsáno, že je před námi 120 čekajících. Honem jsme nevěděli, co máme dělat, protože ve tři hodiny nám měl jet autobus k moři a další už toho dne nejel. A já k tomu moři fakt hodně chtěla. Po nějakém tom otálení jsme se rozhodli vzít si pořadová čísla, posadit se na dvě volné židličky a čekat. A čekat. A čekat.

Po hodině jsem se naštvaně zvedla, že mám hlad a chci k tomu moři, a že teda jdu. David se ke mně přidal, ačkoli už tu hodinu jsme na sebe byli tak nějak naštvaní a moc jsme spolu nemluvili. Stejně tak tiše jsme se prostě někam vydali, já chtěla picu, až jsme na ni úplnou náhodou po cestě do neznáma narazili. Dali jsme si meníčko, podali si ruce se slovy „mír“ a znovu jsme přemýšleli, co budeme dělat dál.

Rozhodli jsme se, že pojedeme k moři. I když to bylo riskantní. Ve středu jsme se měli vracet až v pozdních večerních hodinách, takže jsme na podání žádosti měli čtvrteční odpoledne, ale neměli jsme jak doručit to kýžené potvrzení do kolejní kanceláře, neboť v pátek dopoledne, kdy mají úřední hodiny, jsme na jazykovém kurzu, kde nesmíme chybět. Zapeklitá situace. Když jsme se po hodině vrátili z oběda (tj. po dvou hodinách od vytisknutí našich pořadových čísel), stále před námi bylo osmdesát lidí. Netušili jsme, jak to v ten čtvrtek zvládneme.

Na kolejích jsme se rychle sbalili, David ještě skočil do kanceláře se optat, jestli to můžeme podstrčit v obálce pode dveřmi (prý to máme nechat raději na recepci), a jak už jsem psala jinde, autobus jsme stihli a akorát začalo pršet.

Ale stejně nám ta enota pořád nedala spát. Hlavně Davida trápila praktická stránka věci – já se sice bála, ale ono to nějak dopadne, žejo. Nakonec jsem se v úterý večer dívala, jestli vážně není nějaká autobusová společnost, která by nás do Lublaně dovezla tak, abychom ještě stihli úřední hodiny, které jsou ve středu prodloužené až do sedmi hodin.

A povedlo se. V Izole jsme tedy ještě okopírovali moji kartičku pojišťovny (už jsem to v Brně nestíhala) a po půl třetí pro nás přijel autobus a my mohli v pohodlí jeho útrob řešit problém, kde seženeme průkazkové fotky – došlo nám, že policajti budou chtít aktuální fotku (já měla tři roky starou, kde jsem byla krapet tlustší a s dlouhými vlasy a takovou trochu emo ofinou) a hlavně ostrou, neboť požadovali fotku biometrickou (David měl vytištěnou fotku z ISu). Zatímco David zjišťoval, jak taková fotka má vypadat, já se snažila vygooglit nějakou fotobudku. Marně. Nějak magicky se to ale podařilo Davidovi (dokonce hned vedle enoty!) – a nastal další problém, protože ten automat se nacházel v budově Društva za opazovanje in proučevanje ptic Slovenije, inu David volal té organizaci, co fotobudky provozuje, ti tvrdili, že tam určitě bude otevřeno, David byl vůči tomu trochu skeptický, ale tak řekli jsme si, že to zkusíme.

Věděli jsme, že nemusíme vystupovat až na nádraží, ale že autobus zastavuje i na zastávce Tobačna, což je přímo u enoty. Tím jsme ušetřili čas – do konce úředních hodin zbývaly dvě hodiny. Až budeme mít nové fotky, budeme mít vše, ještě jsme si to procházeli a kontrolovali.

Tak jsme si každý pořídili čtyři fotky za pět euro. Tak jsme si tedy sbalili svých pár švestek a přesunuli se o pár desítek metrů dál, do oddelku za tujce. Jaké však bylo naše překvapení, když byl vchod zase v obležení cizinců a počet čekajících byl přes osmdesát. Naštěstí tam byla i slečna, která podávala informace. Říkala, že se budou snažit, aby všechny lidi stihli vyřídit, ale že pokud máme čas i zítra, tak ať se raději stavíme zítra. Dala nám formulář žádosti, o kterém jsme dříve nevěděli, dala nám formulář pro potvrzení, že máme dostatečný počet peněz pro život tady, a řekla nám, že potřebujeme kopii občanky. To nám dosud nikdo neřekl.

Bylo už po půl šesté, ale ještě jsme na mapě našli jedno fotokopiranje ne moc vzdálené, kde měli otevřeno. I vydali jsme se tam. Když jsme ale přišli na místo, zjistili jsme, že mají letní otevírací dobu, takže už je skoro dvě hodiny zavřeno. Mají ale otevírat v osm hodin, stavíme se tam cestou na kurz (je to po cestě, jen kousek od fakulty).

Tak jsme tedy další den šli do školy dřív, stavili se v copycentru Kaktus, kde nám naše občanky zvěčnili každému za pět centů. Teď už jsme tedy konečně měli mít všechno. Snad. Před vyučováním jsme ještě vyplnili potřebné formuláře.

Mezi 10:30 a 11:00 byla v kurzu slovinštiny pauza. Protože enota je od fakulty vzdálená jen asi kilometr, David podnikl dobrodružnou výpravu pro pořadová čísla – v 10:47 vzal čísla 162 a 163.

Po skončení výuky jsme se kolem tři čtvrtě na jednu dostali do čekárny, abychom zjistli, že před námi je dalších dvacet lidí. Znovu jsme si tedy zkontrolovali, jestli máme všechno potřebné, a čekali a čekali a čekali. Na řadu jsme se dostali až po zhruba dvou a půl hodinách od toho, co David vzal ona čísla. Přitom jsme vevnitř strávili každý asi deset minut.

Během našeho čekání se David rytířsky ujal dívčí skupinky, co se postavila vedle nás. Zrovna si také vzaly čísla a koukaly na řadu formulářů, ale nevěděly, který vybrat. David jim začal ochotně radit, tak jsem se tedy přidala i s tipem, ať si zatím zajdou na oběd, že to vážně bude na dlouho. Jen co odešly, David si vzpomněl, že jim mohl poradit všechny ty věci, co s sebou mají mít, tak za nimi utíkal ven, ačkoli za chvíli na něj měla přijít řada.

Představovala jsem si, že za přepážkou bude sedět nějaký velký policista, ozbrojený, asi jako občas chodí v Břeclavi po vlaku. Trochu jsem se sekla, protože jsem si sedla k přepážce s paní středního věku, klasickou úřednicí, která pořád švitořila s ostatními úřednicemi na její straně skla. Postupně jsem jí podávala všechny papíry a doklady, ale většinu času jsem moc nevnímala, protože jsem počítala s tím, že prostě zrovna nemluví se mnou. „14,66 euro,“ řekla potom. Ale ani tehdy jsem ji nevnímala. Až když to řekla podruhé, začala jsem lovit peníze v peněžence – a k bankovce jsem vylovila svých posledních 66 centů.

Obdržela jsem ono vytoužené potvrzení o podání žádosti o dočasný pobyt na území Slovinska. Protože už bylo tři čtvrtě na dvě a v kanceláři kolejí měli jen do dvou, rychle jsme se vydali na cestu na koleje, abychom to nemuseli nechávat na té recepci, jak to David v pondělí domluvil.

Za takový měsíc si na enotu zajdeme znovu. E-mailem nám totiž pošlou oznámení, že už pro nás mají nějakou kartičku pro cizince, takže si pro ni zajdeme a to bude znamenat další několikahodinové čekání.