Mladík a moře

Ačkoli jsme se spolu každý rok našeho vztahu dotkli oceánu (však jsme podél skotského pobřeží navzrokovali 25 km), ještě nikdy jsme s Davidem nebyli u teplého, koupacího moře. Když jsem tedy někdy na jaře začala vytvářet mapu míst, která stojí za to ve Slovinsku (a blízkém okolí) navštívit, nechybělo tam ani pobřeží Středozemního moře. Bez výhrad byl můj návrh přijat, a proto první výlet našeho Erasmu směřoval na jih.

Po příjezdu do Lublaně jsme vyřídili koleje (o tom později) a odpoledne podle plánu odjeli na dvě noci k moři. Tak tak jsme unikli slejváku, když jsme před třetí hodinou odpolední nastoupili do autobusu společnosti Arriva poté, co jsme naše batohy uložili do zavazadlového prostoru (VIP zavazadlového prostoru – naše batohy tam byly samy).

Cesta byla dlouhá asi dvě a půl hodiny, občas nám cestu zatarasil kamion, občas se řidič naštval, že chtěl někdo vrátit i drobné (nám nevrátil!); ale taky to byla cesta kouzelnou zvlněnou krajinou, nad kterou rozum zůstával stát. Do Izoly, městečka na pobřeží, jsme dorazili po půl šesté – a čekalo nás překvapení. Vytáhli jsme batohy z toho VIP zavazadlového prostoru, abychom zjistili, že celá zadní strana mého batohu, včetně bederního pásu a popruhů na ramena jsou úplně durch mokrý, protože po cestě pršelo a dveře toho VIP zavazadlového prostoru dostatečně netěsnily. Ale bylo pořád dost horko, tak mě to aspoň na naší cestě vzhůru do kempu chladilo.

Ve Slovinsku se totiž nesmí stanovat jen tak někde, je to nelegální a docela přísně se to trestá. To je docela diametrální rozdíl oproti Skotsku, kde to až podporují. Takže jsme si museli najít kemp, za který jsme za dvě noci dohromady i s městskou taxou zaplatili přes 50 euro. Co se dá dělat.

První večer jsme tedy strávili romanticky v restauraci, kde jsme se snažili vybrat co nejlevnější nealkoholické nápoje, přičemž jsme skončili u předražené oranginy a čehosi z růžového grepu (ale o tom by vám víc řekl David). Večer byl chladný, ale s nádherným výhledem na osvětlenou Izolu a osvětlený Terst (to je už Itálie).

V noci potom přišla veliká bouřka, která podle mého zkresleného ospalého úsudku trvala aspoň několik hodin. Blýskalo se tak, že světlo ozařovalo celý stan do barev denního světla, a hřmělo tak hlasitě, že dunělo všechno kolem. Kdybych nebyla tak unavená, možná bych trnula hrůzou, jestli se nám nevytrhnou kolíky ze země, protože ta půda byla suchá a popraskaná, že jsme je tam skoro ani nezarazili.

Dalšího dne jsme tedy vstali a usilovně přemýšleli, na kterou pláž se vydáme. Bylo možné jet zadarmo kyvadlovou dopravou dolů na městskou pláž, ale my moc nemáme rádi ty davy. Tak jsme se vydali takovou lesní pěšinkou dolů kolem několika nádherných výhledů do krajiny, až jsme dorazili na docela malinkou přírodní pláž (Bele skale), oblázkovou, kde nebylo příliš lidí. Já jsem se hned nadšeně vrhla do moře, zatímco David opatrně vyčkával na břehu a potom stejně opatrně zvažoval vstoupit do studeného moře (ačkoli se potom ukázalo, že není zas až tak studené).

Hodně času jsme potom „ztratili“ vařením našeho oblíbeného Dobrého hostince a povídáním si o životě, o tom, kde budeme pracovat, až se z Erasmu vrátíme, a tak vůbec. Proto jsme k odpolednímu pobytu na pláži vyrazili až něco před čtvrtou, tentokrát na pláž vzdálenou asi dva kilometry (Mesečev zaliv).

Ráno jsme potkali malou rodinku – maminka, tatínek, asi dvouleté dítě. Říkala jsem si, že to budou Češi, měli na tašce e s háčkem! Odpoledne jsme je cestou potkali znovu a pán, který mluvil s dítětem česky a s ženou anglicky, nás anglicky oslovil, jestli nevíme, kudy dál na pláž, jestli nemáme mapu. Vytáhla jsem tedy mobil a na Mapách.cz ukázala naši polohu. „Oh, that's nice map,“ řekl pán, ale stejně jsme se dále bavili anglicky. Potkali jsme se toho dne a dalšího dne ještě několikrát, ale vždycky jsme se zdravili anglicky.

V Měsíčním zálivu bylo lidí o něco více. Taky tam na dně rostly řasy a hlavně – kolem mě proplula ryba!!!!!!!!!!!! Prosím pěkně, já mám hrůzu z ryb. To je důvod, proč se nekoupu v rybnících. Jakmile jsem ji uviděla, s jekotem jsem vyběhla z vody a chtěla z vody vytáhnout – zachránit – i Davida, ale on se nedal. Donesl mě daleko do moře, protože jsem odmítala šlápnout na zem (tam byly ty řasy, víte) a kdykoli jsem měla pocit, že se mě něco dotklo, rychle jsem se vrhala za ním, aby mě jako od té potenciální ryby zachránil.

Nakonec jsme v moři i na pláži vydrželi až do romantického západu slunce, který jsme obdivovali velice vědecky a já Davidovi vysvětlovala, proč se nahoře Slunce pohybuje zdánlivě rychleji než při obzoru. Koneckonců, u celého toho moře jsem byla ve vědeckém nebi, protože jsem se kochala flyšem, našla jsem pěknou zkamenělinu, připomínala si laterální drift na pláži a sedimentární podmínky různých vodních prostředí. Krása.

Ke stanu jsme přišli za tmy, což byl trochu problém, protože jsme si oba dva zapomněli baterky a mobily jsme měli skoro vybité. Poslepu jsme si tedy uvařili naše oblíbené bravčové mäso vo vlastnej šťave a šli spinkat, protože dalšího dne jsme měli vstávat už o půl osmé.

A to proto, abychom stihli do 12:00 check-out a v 14:34 autobus zpátky do Lublaně, kde jsme se chtěli ještě zastavit na policii (o tom později). Vstali jsme tedy o něco před osmou, koupili si předražené pečivo (ale když má člověk hlad…) a před devátou už jsme byli na pláži (na té první), kde jsme byli skoro úplně sami. A scénář se opakoval – nadšeně jsem se vrhla do pláže, zatímco David trochu váhal. I tak jsme tam ale oba strávili skoro hodinu, skotačili jsme ve vlnách (fakt velkých) a užívali si (minimálně já) absence ryb.

Zrovna když už David odcházel se slunit, vystřídal ho v moři nahý muž. To jsem se tedy trochu zděsila, protože kdybych se chtěla dívat na nahého muže, tak se přece vdám (vtip). Naštěstí rychle zalezl pod vodu, ale to jsem se o něho zase trochu bála, protože ten pán se nechal unášet vlnami mezi skálami, které ještě před nějakou chvíli vystupovali nad hladinu. Přežil.

Stejně tak se o mě bál David, který mě pořád sledoval, jestli se netopím. Někdy jsem takové jeho dítě. (Hlavně že to já jsem mu předešlého dne ukazovala, jak se má táhnout tonoucí ke břehu.)

Ještě jsem si popletla a před jedenáctou jsme se museli začít balit, abychom se stihli sbalit nahoře v kempu. Na recepci jsme přišli doslova minutu před dvanáctou, všechno dobře dopadlo a po cestě dolů do města Davidovi ulítlo z bulky několik plátků salámu.

Dole na městské pláži potom byly obří vlny, kterým jsme se museli vyhýbat, abychom neměli zase mokré batohy. Dali jsme si zmrzku, našli jsme, odkud jede autobus, okopírovali jsme mou kartičku pojišťovny (pro ty policajty [fakt až později]) a čekali jsme a čekali, až k nám přišel malinký ptáček a poskakoval kolem nás a byl hrozně moc roztomiloučký.

Zkrátka, u moře to bylo skvělý. U moře ve stanu to bylo skvělý. U moře s mým milým to bylo skvělý. Teď ještě, aby to bylo tak skvělý i následujících pět a něco měsíců v Lublani.


Komentáře

comments powered by Disqus