Hlady neumíráme

Říká se, že na Erasmu student zhubne. Zatím mohu tuto zvěst jedině potvrdit. Moje oblíbená sukně, zakoupená v červnu, mi oznámila, že v pase držet nebude, a já jsem ráda, pokud silou vůle drží aspoň na bocích. V pase jsem skoro o 10 cm užší a přes boky jsem zhubla skoro taky tak. Za měsíc. Taky mám od jara novou softshellku (protože to prostě fyzouš do terénu potřebuje) a zatímco tenkrát mi byla poměrně těsně–akorát, teď na mě poněkud vlaje. Což o to, v létě mi v nemocnici dělali genetické testy a zjistilo se, že jsem tak trochu mutant, kvůli čemuž bych neměla mít nadváhu (jakože abych neumřela), takže je to vlastně úplně v pořádku. Hlavně ale aby nezhubl David, vždyť on sem přijel s 50 kg.

Ale hlady neumíráme.

(Zejména cenové) rozdíly oproti České republice

Před přihlašováním na Erasmus bylo Slovinsko přesunuto do nejnižší stipendijní třídy, tj. na měsíc dostáváme 330 €, z toho 210 € jde rovnou na ubytování. Na základě toho jsem předpokládala, že to tady nebude nějak výrazně drahé, vlastně jsem počítala s tím, že jedu do země levnější než je má domovina. Opak je ale pravdou. Nevím, jestli za to může euro, ale je tu prostě dráž. A je tu dražší nejenom jídlo v obchodech (dokonce i v Lidlu), ale zejména v restauracích (jakože fakt výrazně) a taky ostatní komodity a služby, v čele s dopravou a zmrzlinou. Ještě že jsem od fakulty dostala dalších 25 tisíc korun.

Takže jo, člověk se snaží šetřit, ale jíst prostě musí. Ačkoli jsou brambory docela drahé, stejně je koupí. Šetřit se dá zejména na masu, které nepotřebujeme tak často, zvlášť když ho někdy míváme na obědy (počkejte si na pokračování článku). Nejvíce pociťujeme vyšší cenu u ovoce a zeleniny, ale tomu se člověk taky nevyhne, pokud chce jíst aspoň trochu zdravě (a já bych měla, když jsem ten mutant).

Když to shrnu, levně tu není. Ale zase to není taková pálka jako v Británii nebo v severních zemích. Vzhledem k tomu, že si často s Davidem vaříme dohromady, tak se to dá snést. Cenové rozdíly ale není to jediné, čemu musíme čelit.

Největší problém je samozřejmě absence rohlíků. Fakt nechápu, jak někdo může dlouhodobě bez rohlíků žít. Pořád to není tak šílený jako ve Skotsku, kde jsme museli pořád jíst jen toustový chléb, vekoidní chleba, bagety nebo sladké pečivo. Tady mají alespoň žemlje, což je hodně podobné našim raženkám, je to asi o 10 gramů větší než rohlík, ale taky jednou až dvakrát dražší. Ale prostě rohlík to není. Rohlíky může jíst člověk pořád, ale tohoto se jeden přejí. Navíc celozrnná pečiva jsou tu výrazně dražší než v Česku, stojí skoro jedno euro.

Poněkud problém pro mě byl sehnat měkkou skutu v takové té vaničce, co u nás je na každém kroku, navíc rozděleno na tučné, polotučné, nízkotučné a odtučněné. Takový ten náš tvaroh jsem sehnala až v Lidlu.

To je další velký rozdíl oproti naší zemi – mají tu snad jen čtyři běžné supermarkety. Mercator – ten je nejdražší, jsou tam spíše lokální suroviny, je to na každém kroku, něco jako Brněnka. Lidl a Hofer – ty jsou naopak levnější, takže větší nákupy se vyplatí dělat tam; navíc v Lidlu jsou skoro stejné produkty jako v Lidlu u nás, tudíž člověk nemusí jít do neznáma. A Spar – to je taková střední cesta, v něčem však i dražší než Mercator; tam ale moc nechodíme. V Česku jsme zvyklí na velkou rozmanitost obchodů – jak sortimentem, tak i cenou –, ale to tady prostě nenajdeme.

Dalším překvapením je absence našeho rozdělení mouky na hladkou, polohrubou a hrubou. V Hoferu jsem viděla pokus o rozdělení na ostrou a gladkou, ale ta ostrá se naší hrubé skoro ani nepodobá. Většinou jsem ale viděla prostě jen jednu bílou mouku a potom nějaké ty celozrnné a podobně.

Ale tak jako dá se to. Stejně si tolik vařit nemusíme.

Študentski boni

My máme menzy, ale ve Slovinsku mají jedinečný systém študentských bonů – studentské ceny v zapojených restauracích. Stát platí 2,69 € a zbytek si doplácíme sami. Někde však nabízejí kosila dokonce brez doplačila, čehož my využíváme nejvíce.

Zařídit si tady tu slevu bylo poněkud složité, protože je k tomu potřeba slovinské telefonní číslo. Nakonec se ale ukázalo, že můj mobil může mít dvě SIMky, takže jsme nemuseli řešit další složitosti. Celé to funguje tak, že přijdete do spřízněné restaurace, řeknete, že chcete študentské boni, a při placení vytáhnete telefon, vytočíte číslo 1808, váš telefon začne podivně houkat (to si povídá s jejich přístrojem), pak se na tom přístroji objeví vaše jméno a nakonec ukážete občanku, že jste to doopravdy vy. No a popřípadě něco doplatíte.

Často jsou do tohoto systému zapojeny různé fast-foody (ano, včetně mekáče) a nejčastější jídlo zadarmo nebo jen za pár korun je pizza. Samozřejmě jsou zapojeny i jiné restaurace, s takovým opravdovějším jídlem, ale tam chtějí doplácet třeba 3–4 €. V takové restauraci jsme byli jen jednou – all you can eat v indické restauraci Maharaja za 4 €, kam jsme se vypravili na naše výročí.

Nejčastěji chodíme do restaurace V parku, která je v parku (haha) za Filozofickou fakultou, kde jsme měli kurz slovištiny. Mají tu docela dobrou pizzu, ale také si můžete objednat tortillu, toust nebo lasagne (ale ty tak dobrý nejsou). Největší výhoda ale je, že je to zadarmo, a to si k tomu můžete vzít i vodu, polévku a salát.

Saláty tu mají obecně hodně, asi aby vláda přispívala na něco dobrého a zdravého. Moc dobré saláty mají v Pizzerii Šestinka, což je zatím asi naše nejoblíbenější místo na oběd. Kromě pizzy tu totiž mají každý den i jedno „normální jídlo“ jako je guláš, lasagne, vepřový steak a podobně, je to naprosto vynikající jídlo, na kterém si člověk doopravdy pochutná, a jako třešnička na dortu – je to bez doplácení.

Pro ilustraci, že zadarmo nebo za pár korun můžete dostat opravdu hodně dobrého jídla, včetně zdravých věcí jako jsou saláty a ovoce (to si většinou bereme s sebou a používáme na svačiny další dny), přikládám pár dalších ilustračních fotografií.

Tradiční slovinská kuchyně

Já mám jídlo ráda (a zejména různé sladkosti a zákusky), takže ochutnávání zdejších jídel je pro mě doopravdy radost. Přeci jenom jsme pořád v prostoru střední Evropy a navíc jsme všichni Slovani, tak se nemusím bát žádných hrůz. Samozřejmě jsou tu jídla, která bych nesnědla, ale od toho mám Davida (nebo mámu na návštěvě), abych viděla, co to je doopravdy zač.

Hned třikrát jsem vyzkoušela štruklji, což je sladké jídlo, které se dá jíst jak na oběd, tak jako taková buchta. Na kurzu slovinštiny nám to popisovali jako vařený štrůdl, do kterého se mohou dát nejrůznější věci – ořechy, pelyněk, jablka, čokoláda, tvaroh… Popis mě zaujal natolik, že jsem to hrozně hrozně moc chtěla ochutnat. A zatím jsem měla štruklji na třech různých místech, pokaždé vypadaly jinak a pokaždé chutnaly jinak. Poprvé jsem je měla v takové v podstatě školní jídelně, kde mi teda nechutnaly vůbec. Podruhé jsem je vyzkoušela na trzích s jídlem (o tom zase v jiném článku) u stánku restaurace Moji štruklji Slovenije, kde jsem měla ořechovou variantu a musím vám říct, že to bylo naprosto famózní. A potřetí jsem je měla na vrcholu kopce Krim, který se tyčí nad Lublaní, a tam byly zase úplně jiné, ale taky moc dobré. Doporučuji.

Dalším tradičním sladkým jídlem je potica, což je už vyloženě dezertní jídlo nebo já bych to nazvala prostě buchtou. Může být ve formě závinu nebo bábovky. Je to poměrně obyčejné těsto, které je prokládané danou příchutí – a může to být zase ořechová náplň, pelyňková nebo jakákoli jiná. Když si představíte roládu, vypadá to docela podobně.

A dále tu mají takové své dva zákusky, jmenují se kremna rezina (neboli kremština) a gibenica. Do kremné reziny jsem se zamilovala hned na první ochutnání, ale gibenica mě neláká, protože v ní je mák.

Gibenica jsou vlastně vrstvy nejrůznějších věcí. Je v tom prostě všechno. Najdete v ní těsto, ořechy, jablka, krém a samozřejmě mák. Většinou je k vidění ve formě kostky, ale kamarádka si včera na Bledu dávala gibenicu ve tvaru klasického dortu. Prý to je dobrý, ale mně to prostě kvůli tomu máku nějak nechutná.

Kremna rezina je naopak tenká vrstva těsta, které je podobné listovému, ale myslím si, že to není úplně ono, a na tom je hodně krému (takového pudinkového) a šlehačky, která je uzavřena znovu vrstvou toho samého těsta. Na tržnici jsem našla obchůdek, kde mají kremnou rezinu jenom za 2,50 € a dokonce i v lončku, takže si to člověk může sníst po cestě. Tak tam jsem ji měla dvakrát a snědla bych toho ještě mnohem víc. Včera na tom Bledu jsem si dala „pravou blejskou kremšnitu“, která stála o dvě eura víc a vůbec nebyla tak dobrá, protože měla takovou tu hutnou smetanu nahoře. Tak či onak, toto je něco, co si prostě ve Slovinsku dát musíte, pokud jste aspoň trochu nadšenec do sladkostí.

Potom tu mají i slaná jídla, samozřejmě. Tak třeba je tu oblíbená polenta, o které jsem sice slyšela už v Česku, ale nikdy jsem ji neměla. Měli jsme ji jednou v Šestince ke guláši (obrázek je výše). Jakože dá se to sníst, ale úplný milovník polenty ze mě asi nebude. Knedlíky jsou prostě knedlíky.

Tradiční je také kranjská klobása, jejíž dobrotu nedokážu posoudit, protože klobásy obecně nějak moc nemusím. Davidovi, který naopak klobásy docela může, ale nepřišla nějak moc extra. Prostě klobása.

Taky tu mají takovou naši kyselicu, které říkají jota – a dá se jíst buď jako polévka, nebo hlavní jídlo s klobásou a chlebem. Protože zelí já nerada, tak jsem to zase neochutnala, ale na kopci Krim ji měla máma a nezdála se jí nějaká hrozně speciální. Naservírované to ale bylo pěkně, to zase jo.

Zajímavé jídlo jsou žlinkrofi, což je taková jejich verze raviolů. Já mám ravioli i tortellini hodně ráda, takže moje hodnocení je, že žlinkrofi naopak nic moc. Za svoje označují také krofi, což je úplně do slova a do písmene naše kobliha. A to já zase ráda.

Těch jídel tu mají samozřejmě spoustu. Běžně tu vaří klasická balkánská jídla jako je třeba čevapčiči a mají tu dokonce různé čevapčičárny. Tam bych ráda, protože čevapčiči mám od malička ráda (říkalo se tomu u nás doma kočičí maso, protože má mladší sestra si jednou nemohla vzpomenout na název a popisovala ono čiči v názvu označením kočičí maso), jenže to zase úplně nelahodí Davidovi. Je to s těmi našemi chutěmi složité. Schválně jak rychle je po svatbě sjednotíme.