Kosinus a Metoděj

Hovory s Bohem

Když mluvím k Bohu, nehledám nějaká vznešená slova, ale mluvím s ním jako s kamarádem. Neoslovuji ho „kámo“, ale klidně mu řeknu „čau“.

Zeptám se ho, jak se dneska měl. Řeknu mu, co jsem dělala já. Takový přítel na telefonu nebo neformální linka důvěry, kde se nemusím obávat hovoru s dočista neznámou osobou, která má najednou řešit moje problémy.

Večer si lehnu do postele, zapojím mobil do nabíječky a vypnu lampičku. Několikrát si přelehnu, protože mě v každé poloze bolí jiná část těla – na boku rameno, na břiše nevím, kam s hlavou a rukama, a na zádech je to takové všelijaké. Tak teda zhasnu světlo, uvelebím se alespoň trochu přijatelně a říkám: „Čau Bože, jsem mega moc unavená, jo, a už mi to vůbec nemyslí…“

To neznamená, že nedokážu mluvit vážně! S kýmkoli. Většinou ze sebe dělám šaška a volím v mluvě podivná slova složená do podivných vět, jen abych ostatní pobavila. Profesionální deformace, nebo co. Ale potom zvážním a nedělám si srandu ze sebe, ani ze všeho živoucího i neživoucího. Potom zcela vážně mluvím k Bohu třeba půl hodinu, hodinu a jsem ráda, že mě někdo poslouchá a že se nemusím snažit někoho zaujmout a nemusím se snažit být výjimečná, protože Bůh mě miluje takovou, jaká jsem, miluje mě unavenou a zdeptanou večer v pyžamu s kruhy pod očima, stejně jako mě miluje veselou, plnou života se zrovna umytou hlavou. Rozumí, když mu říkám, že nic nemyslím zle a osobně, že nemyslím nějak škaredě, když píšu povídku o nevěřícím papeži, kde hned v první větě píšu, že Bůh neexistuje. Rozumí, když mu říkám, že jsem neskutečně ráda, koho mi přivedl do cesty – a rozumí mi, když to říkám básnicky, ale i když to říkám téměř dělnickou mluvou; hlavně že mluvím upřímně.

Tak teda mluvím a říkám.

Publikováno 16. září 2016 na blogu kosinusametodej.wordpress.com pod názvem 'Mluvím, říkám'


Komentáře

comments powered by Disqus