Kosinus a Metoděj

Fakt může Ježíš udělat zázrak?

Říkala jsem si, jaktože má tolik křesťanů brýle, když se mohou jednoduše obrátit na Ježíše a modlit se za uzdravení. Já brýle nosím osm let. Nijak mi nevadí, že mám brýle, nijak mě neomezují a nevidím zas až tak špatně, abych si brýle nemohla ― třeba v případě bolesti hlavy ― dočasně sundat. V mém životě jsou, byly, horší věci, které mi ztěžovaly a znepříjemňovaly život.

Třeba moje nohy.

Moje nohy často trpěly. Kolik let jsem chodila na ortopedii a každé ráno a večer musela cvičit nejrůznější cviky, aby se moje chodidla napravila a klenba se zvedla! Jak mě bolela kolena a záda, když jsem dlouho stála na místě ― jen proto, že moje čéšky narostly špatně. Nic nepomáhalo. To byl důvod, proč pro mě chvály byly vždycky jen utrpení.

Chvály jsou písně, které oslavují Boha, protože Bůh je prostě kůl. Když se zpívají chvály, panuje mezi lidmi čirá radost z Boží přítomnosti. Lidé většinou stojí a zvedají ruce, aby byli k Bohu blíž. Jenže já jsem pokaždé seděla, když líp tak na zemi, a pořádně jsem si je nedokázala užít. Minulý týden jsem ale byla několik dní na festivalu Campfest, kde se to chválami jen hemžilo. Řekla jsem si ― no a co, prostě to tentokrát překonám.

Bolest nohou přišla.

Po několika dnech stání jsem čekala před stanem na chvály skupiny Heartbeat. Zpoždění dvacet minut. Bolest začínala být nesnesitelná, volala jsem zoufale k Bohu: „Bože, prosím, uzdrav mi nohy. Já už to nezvládnu,“ a slzy se mi draly do očí.

Potom se začalo zpívat. Vyzula jsem si boty a modlila jsem se. Ježíši, prosím, uzdrav moje nohy. Prosím, ať mě nebolí. Prosím, ať ti mohu bezbolestně zpívat chvály. Prosím, aby se moje chodidla narovnala a čéšky aby nedřely o stehenní a holenní kost.

Jenže Bůh nic.

Jasně, říkala jsem si. Jak jsem si jen mohla myslet, že by Bůh mohl dokázat něco jako změnit tvar mých kostí... Nikdo to nedokázal. Proč by to měl zvládnout někdo, kdo je někde neviditelný.

Vykašlala jsem se na to. Smířila jsem se s tím. Zavřela jsem oči, zvedla bradu výš a ruce roztáhla do stran a mávala dlaněmi.

„Zvedni ruce a já ti spravím nohy,“ uslyšela jsem najednou.

Já jsem ty ruce vlastně vždycky hrozně moc chtěla zvednout. Na jednu stranu to pro mě bylo nepochopitelné, ale na druhou stranu hrozně přitažlivé a lákavé. Jenže jsem se styděla. A pak ty nohy...

Než jsem ruce zvedla, trvalo mi to asi dvě chvály. ...prosím, buď teraz so mnou. Už vidím, mal si pravdu, viem, dlho som bol preč. Prosím, zaveď ma domov, chcem byť zas Tvojím synom. Zlož vinu z mojich pliec.... A když jsem je měla zvednuté do výšky, cítila jsem, jak se mi s chodidly něco děje. Najednou jsem už nestála vahou uprostřed. Kolena se mi nesvážela do písmena X. Země se dotýkaly okraje mých nohou a moje záda byla rovnější. Bolest přestala.

Když chvály skončily, sedla jsem si, abych se obula. Chodidla jsem přiložila k sobě, abych mezi nimi viděla oblouček, jaký tam nikdy dřív nebyl.

Jak jsem si jen mohla myslet, že by Bůh mohl dokázat něco jako změnit tvar mých kostí? Vždyť Bůh to dokázal! Bůh totiž dokáže všechno. Bůh je dokonalý. Děkuji.


Komentáře

comments powered by Disqus