Erasmus: z přírodovědy na fildu

Je tomu zhruba rok, co jsme se s Davidem začali přemýšlet, co dál s našimi životy, nevyjímaje otázku studia a (pro Davida) lákavého studijního pobytu. Mně osobně se moc nikam nechtělo, protože mám ráda to svoje pohodlí, nemám ráda změny a představa, že budu minimálně půl roku někde v zahraničí sama (tj. bez našich kočiček), mi připadala šílená. O několik měsíců později jsme však rozhodli, že pojedeme. A nakonec dokonce spolu.

Volba místa byla celkem jednoduchá – museli jsme volit z měst, kde mají smlouvu jak Fakulta informatiky, tak i Geografický ústav. Kupodivu jich nebylo mnoho a některé z nich byly navíc poměrně nezajímavé (jako třeba jet z Brna studovat do Bratislavy). Konečný výběr tedy padl na Ljubljanu ve Slovinsku, která je minimálně u nás na ústavu docela hodně žádaná, pobyt je však možný jen pro dva studenty. Konečně se tedy vyplatily naše studijní snahy a úspěchy, protože asi hlavně díky prospěchu jsme se dostali tam, kam jsme se přihlásili. A já pak potkávala jednoho geografa za druhým, který se sem kvůli mně nedostal…

Připomínám: Studuji fyzickou geografii. To je taková krásná přírodní věda o naší planetě Zemi, která se zabývá vším v prostoru, zejména neživým, od Mohorovičičovy vrstvy nespojitosti až po nějakou tu stratopauzu nebo nižší stratosféru. Jenže planeta Země je obývána i lidmi a je potřeba zkoumat i jejich činnost (sociologové nám nestačí), tak existuje i humánní geografie, která je na Masarykově univerzitě spolu s námi na Geografickém ústavu Přírodovědecké fakulty. Tady tu dualitu na lublaňské univerzitě vyřešili naopak: a tak se stalo, že přírodovědec jede studovat na fildu.

Před odjezdem

Asi každý článek informující o prvních krůčcích na Erasmu by vám dal návod, jak absolvovat všechnu tu administrativu, tipy na motivační dopis a podobně. Protože se to píše všude, shrnu to jen v pár bodech:

  • přihláška (obsahující motivační dopis a životopis)
  • přijetí
  • informační schůzka CZS (velmi přínosná)
  • Learning Agreement
  • Letter of Acceptance
  • zařizování kolejí
  • OLS
  • zakládání eurového účtu
  • podpis účastnické smlouvy
  • balení

Největší zážitek byl samozřejmě v bance. Jelikož jedeme do země, kde se platí eury, přišlo nám výhodné si nechat poslat stipendium v eurech. To je však možné jen na G2 účet od Komerčky, což znamenalo strávit dvě hodiny u „bankovního poradce“, který to v mém případě popletl a musela jsem tam za čtvrt hodiny (poté, co mi David řekl, že to mám zařízené špatně) znovu.

Další záludností potom byl Online Language Support, kde jsem tedy dosáhla úrovní B2 až C1 (což jsem se docela divila, protože mi to přišlo hrozně těžký). Měla jsem proto představu, že si tam nechám otevřít ne kurz angličtiny, ale slovinštiny, abych se dopředu něco naučila. Ten systém to ale nějak popletl (asi jako ten poradce) a otevřel mi i přesto angličtinu, o kterou jsem ale nestála, tak jsem kurz nedělala. Při podpisu účastnické smlouvy mi bylo sděleno, že jestliže jsem o kurz požádala (ale já fakt nežádala!), tak mám povinnost ho plnit. Skutečnost je však taková, že už sedím v Lublani a furt jsem si na to nenašla čas.

Nemenší legrace potom proběhla při balení věcí, protože na kolejích, kde budeme, není nádobí a v Lublani nemají Ikeu. Hrnce, plechy, ostré nože, mísu, pánvičku a další potřebné věci jsme tedy nakupovali v Brně (a každý zvlášť, protože nechceme bydlet spolu), abychom neutráceli velký peníze ve Slovinsku, když všude jinde než v té staré dobré Ikee je to hrozně drahý. Přikoupili jsme si v autobuse každý druhé zavazadlo, takže se nám to tam nakonec nějak vlezlo. Nutno říct, že až mě máma přijede navštívit, doveze mi hromadu dalších věcí, protože znáte to – holky si s sebou musí brát půlku skříně (nebudu pořád chodit v tom samým!) a to se do jednoho batohu prostě nevejde. Navíc mám kufr narvaný přízemi a látkami.

Cesta

Ačkoli semestr začíná až 1. října, my jsme z Brna odjížděli už v neděli 1. září. Přihlásili jsme si totiž předmět Intensive Slovene Course for Erasmus+ Students, který začíná už 5. září.

Přestupovali jsme ve Vídni. Cesta z Vídně trvala pět hodin a měli jsme opravdové štěstí na řidiče. Řidičové byli Chorvati, jeden řídí už čtyřicet let, druhému je sedmatřicet. Všechno jsme se dozvěděli z rozhovoru toho mladšího se starou paní Rakušankou, která chtěla panoramatické sedadlo, aby měla výhled, ale zrovna v tomto autobuse nebylo. Pan řidič jí však dovolil sednout si na sedadlo tak nějak „pro personál“ a celou dobu si povídali. Dokonce jí pan řidič ukazoval fotky manželky (se kterou je už od svých třinácti let!) a dětí.

Jak jsme přejeli slovinské hranice, nestačili jsme se kochat. Pamatuji si, že tak před deseti lety jsme s babičkou a dědou jeli s cestovkou do Chorvatska k moři a jedna přestávka se udělala právě ve Slovinsku. Bylo pět hodin ráno, já jsem vylezla rozespalá ven, byla mlha a z ní vystupovaly kopce. To mě tak nadchlo a zanechalo to ve mně takový dojem, že jsem to popisovala do svého motivačního dopisu. A Slovinsko mě nezklamalo ani teď, když mi je jednadvacet.

Příjezd

Se zavazadly jsme zápasili už při nakládání do autobusu a vykládání nebylo o nic snazší. Naštěstí mám s sebou Davida, který to vše ochotně vzal na sebe, a když jsme šli půl kilometru na zastávku autobusu, tak mi vzal dokonce i kufr. Chudák toho vláčel víc než je jeho tělesná váha.

Prošli jsme tedy kolem Čudnovy hiši (to je ten bílý dům na fotce) a dostali jsme se na poslední chvíli na zastávku. Snažili jsme se vyčíst, jak koupíme jízdenku, ale marně – je potřeba si zařídit Urbana kartu, ze které se strhává nějaký ten kredit. To jsme se však dozvěděli až zpětně z důkladného brouzdání internetem. Když se otevřely dveře u řidiče, s nadějí jsem se zeptala, jestli si u něj můžeme koupit lístek – zavrtěl hlavou. Než jsem se stačila doptat, jak se takové lístky tedy kupují, pobídl nás, abychom i tak (zadarmo) nastoupili. David se celou cestu bál, aby nenastoupil revizor (vlastně jsme jeli na černo, žejo), zatímco já se celou cestu snažila nepadat, protože už padal můj kufr, já měla na zádech obří těžký batoh, na břiše malý batoh a v ruce telefon, na kterém jsem sledovala, kdy máme vystoupit.

Naše cílová stanice byla naštěstí jen kousek od hostelu, kam jsme měli namířeno. V něm teď sedím na posteli (David už s maskou na očích a špunty v uších usíná), protože kolejová kancelář bude otevřená až zítra.

Plánovaná večerní procházka do města byla zrušena, protože jsme přijeli celí vyčerpaní. Vydali jsme se jen do nejbližšího obchodu (asi ho zakládali kartografové, protože se jmenuje Mercator) pro něco k večeři a snídani. Vždyť Mercator je náš nejlepší soused.


Komentáře

comments powered by Disqus