Kosinus a Metoděj

Co mi vzala a dala maturitní četba

1. června jsem odmaturovala a hned 3. června jsem po roce a půl začala číst knihu, která by nebyla povinná a maturitní. Byla to kniha Únava materiálu od Marka Šindelky, která mi na stole ležela již pár měsíců a čekala, až budu mít čas. Jen co jsem se začetla do prvních stránek, v hlavě mi proběhlo: in medias res, vypadá to na chronologickou kompozici, jsou tam retrospektivní pasáže; jazyk spisovný, strohý, chudý, poměrně chladný; vypravěč je v ich-formě, je totožný s hlavní postavou, bude to nejspíše nějaký mladý muž, docela úzkostlivý, slabý, ale uvidíme, jak se to vyvine dál.

Počkat — co? Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, co to právě dělám.

Naposledy jsem četla něco jen tak sama od sebe na podzim 2015. To je hodně dávno, navíc když vezmeme v potaz fakt, že jsem dříve četla knihu týdně. Zlomilo se to Krysařem, který mě sice hrozně bavil, ale po přečtení těch několika desítek stran jsem se na žádnou jinou knížku nemohla ani podívat. Vyhýbala jsem se co nejvíc i knihám do školy. Jenže maturita se blížila mílovými skoky a mně zbývalo přečíst dvanáct děl. Za posledního půl roku jsem toho proto přečetla hrozně moc.

Když jsem dočítala Poeovy povídky, konkrétně Zlatého brouka, a nic dalšího mi už nechybělo, posteskla jsem si, jak moc mě to baví a jak moc se už těším, až zase začnu číst a budu číst a číst a číst. Potom mě ale napadlo: „Budu pořád dělat interpretace?“

Po čtyřech letech mučení jsem se těsně před maturitou naučila charakterizovat postavy. Zjistila jsem, že mi zpracování dvaceti rozborů pomohlo i v každodenním životě — dokážu pojmenovat hlavní charakterové rysy lidí, které už nějaký ten pátek znám.

Po čtyřech letech mučení jsem ocenila veškeré rozebírání, protože jsem díky všem položkám v osnově k ústní zkoušce dokázala najít souvislosti mezi koncem a začátkem dílavšímat si motivů.

Po čtyřech letech mučení jsem také přečetla několik, více než dvacet literárních děl, které bychom mohli zařadit do literární klasiky, a dozvěděla jsem se o dalších, které si chci přečíst, protože mě jejich stručný popis jednoduše nadchnul, jako například Démon od Lermontova.

Celé gymnaziální studium jsem byla ten typ studenta, co jenom nadává a dokáže se na přínosy podívat až zpětně. Ještě před dvěma týdny jsem chtěla psát o tom, jak mi povinná četba zničila život. Stále si přitom stojím za tím, že jsem u některých knih trpěla úplně zbytečně, jen kdybychom dostali na výběr mezi dvěma díly stejného období nebo literárního směru mohlo by to být lepší. Také si myslím, že přístup řekneme při výkladu zápletku děl není ani zdaleka ideální, protože to studentům nedá možnost si onu úžasnou klasiku přečíst. Myslím si, že je potřeba si ujasnit, jestli po nás češtináři chtějí, abychom četli klasiku, nebo abychom četli.

Povinná četba mi nezničila život.

Velkým přínosem pro mě byla díla jako Povídky Edgara Allana Poea, Maryša bratří Mrštíkových, výše zmíněný Dykův Krysař, poezie Blues pro bláznivou holku, Kdo pije potmě víno, Na vlnách TSF nebo Romance pro křídlovku, Ecovo Jméno růže či další postmoderna v podobě české Katyně. Uznávám, že nebýt povinné četby, k většině z toho bych se nikdy nedostala, i kdybych třeba moc chtěla. Bavilo mě to.


Komentáře

comments powered by Disqus