Církev v mekáči

Do Slovinska jsme přijeli minulou neděli a dnes to bylo poprvé, co jsem se aspoň trochu socializovala (pomineme-li konverzace v kurzu slovinštiny). David je odvážnější introvert, protože včera sledoval skupinku erasmáků v kuchyni, jak hrají nějakou hru. (David namítá, že se trochu do konverzace zapojoval. Prý mám napsat, že konverzuje i se spolubydlícím.)

Protože jsem plánovací typ, už někdy na jaře jsem našla cerkev, kam bychom mohli na podzim chodit. Je to International Church of Ljubljana, kde mají bohoslužby v angličtině, protože osazenstvo se skládá z nejrůznějších cizinců, co tu žijí a pracují, jsou tu na výletě a nebo tu (přechodně) studují. Bohoslužbu mají až v pět odpoledne, takže jsme si mohli pospat, udělat úkoly, uvařit a v klidu se najíst, kolem poledne jsem ještě psala výzvu na Facebook do lublaňské erasmácké skupiny, jestli se někdo nepřidá (od jedné slečny jsem našla žádost o zprávu až po našem návratu, ale stejně dnes nemohla), a tak jsme se tedy odpoledne vydali dva kilometry přes velký park do míst, kam nám řekl Google.

cerkev = církev

Na místo jsme dorazili přesně na čas, ale cedulka ukazovala, že bohoslužba zde je v 8:00 a 11:45. Trochu nás to zarazilo, protože jsem to vážně ještě kontrolovala. Řekli jsme si ale, že ten dům obejdeme (byla tam šipka) a uvidíme. A skutečně bylo otevřeno a několik lidí mířilo dovnitř, tak jsme se k nim přidali a vešli také. Uvnitř byla docela malá církev, počtem trochu převyšující brněnské Na cestě, ale pro introverty to vlastně bylo akorát. Na židlích ležely zpěvníky, které jsme mohli využít skoro okamžitě, jak jsme dosedli.

Na úplném začátku jsme zpívali dvě hymny a cappella, potom klasicky známou chválu a do toho chvály z devatenáctého až dvacátého století tentokrát s doprovodem. Na kytaru hrál zdejší pastor, na klavír jeho žena a zpíval jejich příbuzný v Kristu. Potud jsem všemu rozuměla.

Potom byly modlitby a sbírka. Následně přišel dopředu pastor, aby začal kázat, ale nejprve trochu uvedl tuto církev a že po skončení vždycky chodí do mekáče. Trochu nás to zarazilo – Davida asi trochu míň, protože se domníval, že tam chodí evangelizovat. Kázání na 1. královskou začalo.

Abyste to pochopili, já mám ráda knihy Samuelovy i obě Královské, před rokem jsem je četla, tak bych se aspoň trochu měla orientovat v kontextu, ale fakt mě zaskočila anglická biblická jména. Vůbec jsem neměla páru, o kom je zrovna řeč, svou českou Bibli jsem nechala na kolejích a z mobilu se mi to číst nechtělo. Dokonce mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Solomon není Saul, ale Šalamoun (přitom to je úplně jasný) a vůbec mi nezapadalo, že král David mu předává trůn.

Myslím, že jsem si z toho vzala nějakou myšlenku, poselství, takovou tu aplikaci. Úplně bych vám nedokázala přesně říct, o čem to kázání bylo, ale vezměme si z toho to, že je potřeba činit pokání a vyznávat své hříchy. (To jsem zrovna pochytila, že byli srovnáváni David a Joáb.)

Potom přišla poslední chvála a s ní i holčička, která byla doposud v nedělní škole. Došla za tatínkem, který jí nabízel místo vedle sebe, ale ona nechtěla – chtěla se jen natáhnout k tváři, dát mu pusu a obejmout ho. Takhle bychom se měli vracet k Bohu.

Káesáci asi nebudou věřit, ale po skončení bohoslužby jsme se bavili hned se třemi lidmi. Na naše poměry jsme se celkem rychle socializovali. Pravda, to oni přišli za námi, ale my jsme s nimi vydrželi mluvit. (Už si ale nepamatuji jejich jména.)

První byl třicetiletý kluk z USA, který tu je jako misionář a pomáhá se zdejší teologickou školou, pokud jsem tomu správně rozumněla. Vysvětlil nám, že ty časy 8:00 a 11:45 má slovinská církev, jíž tato budova je. Poznávací znamení: je menší než my.

Potom za námi přišla Korejka, která v Lublani žije už pět let, protože se vdala za Slovince. Věděla, kde je Česká republika, a dokonce věděla to, kde je Brno. A i to, že je čeština podobná slovinštině.

Chvíli jsme sami postávali, ale v tom za námi přišel sám pastor, ten je taky z USA a s rodinou se sem přestěhovali před rokem, aby vedli tento sbor. Říkal, že je rád, že jsme přišli, a hned nám říkal, ať v úterý přijdeme na Bible study a diktoval nám adresu.

Pak se teda šlo do toho mekáče. Ten malý kluk říkal, že se prostě asi nikomu nechce žádné pohoštění chystat, tak se chodí tam – prý je tam hodně prostoru. Já a David jsme tam chtěli dojít pěšky, nebudeme přece platit 1,30 euro za autobus, ale pršelo tolik, že jsme s ostatními přeci jen využili městské hromadné dopravy. Byly to asi dvě zastávky.

Dlouho nám trvalo, než jsme vybrali, co si dáme – kritérium bylo jasné: musí to být co nejlevnější. Vzali jsme si účtenku, kde psali hvala za obisk, a přišli jsme za ostatními nahoru. Sedli jsme si k manželům pastorovým (paní pastorová se jmenuje Amy), bavili jsme se o češtině, slovinštině, o Lublani, jak se sem dostali, kde byli předtím, že tu prý často prší…

hvala za obisk = díky za návštěvu

Potom za námi přišel zdejší Němec, o něco starší než my, kterému jsem se představila německy (to zahrnuje mé jméno, věk a bydliště), pobavili jsme se o Erasmu, jeho Erasmu, jeho práci, našem studiu, češtině, slovenštině, slovinštině, finštině, švédštině, maďarštině, ateismu v Česku, křtu, rozdílech mezi Čechy a Moravou, horách, Špindlerově mlýně…

A bylo to fajn. Potom jsme museli odejít, abychom stihli na tu jednu jízdenku dojet i domů (je potřeba nastoupit do 90 minut od prvního cvaknutí). Tak jsme na sebe byli fakt hrdí, že jsme si tak dlouho povídali, že jsme se tak rychle dokázali dostat mezi stálé sborníky, a tak vůbec. To je na nás fakt dost dobrej výkon (káesáci vědí).

Než jsme došli z mekáče na zastávku, tak jsem měla úplně mokré boty i punčocháče. Voda valila po chodníku dolů, jeden deštník nám úplně nestačil. Chtělo by to holínky.

IMG_5598


Komentáře

comments powered by Disqus