Kosinus a Metoděj

0+1 způsobů, jak se mít rád(a)

Doma s námi žijí dvě kočky. Kocour Kryštof je trochu agresivní, rychle se mu mění nálady, furt je s něčím nespokojený a potom kňourá, je zvědavý a všude musí vlézt, když přijde někdo nový, tak je trochu bázlivý, ale taky dokáže být přítulnou kočkou bez jediného problému. Kočka Schrödynka je o něco společenštější, s každým se hned mazlí, občas kouká do blba, má ráda televizi, když nemá náladu, tak na ni nikdo nesmí ani sáhnout. Oba jsou ale také sebevědomí a jistí si sami sebou.

Asi jste se někdy s kočkou setkali. Chodí a u toho se předvádějí, otírají se o vás a ukazují, jak jsou krásní, umývají se jazykem a když je při tom někdo pohladí, podívají se na něj a jejich pohled říká: „Tak seš blbej? Teď abych se umývala znovu.“ Vůbec je nezajímá, jestli mají dlouhý nos, nebo krátký, jestli mají pořádně huňatou srst, nebo řídkou, jestli mají barevné oči, nebo obyčejné zelené. Nic z toho jim nebrání, aby všem kolem ukázali, jak jsou nádherné.

Nám lidem to tak samozřejmě nejde. Někdy si dokonce myslíme, že mít rád sám sebe je špatné, natož říct o sobě před jinými lidmi, že nám (nám samotným!) to dnes sluší. Člověk, který by se snad projevoval tímto způsobem, by byl namachrovanej frajírek nebo namyšlená nána. Tak to ale vůbec není.

alt

Dovolte, abych na začátek krátce popsala samu sebe. Jsem malá, nejsem hubená, na pažích mám místo svalů tuk, nohy křivé, obličej mám kulatý a také mám brýle, zuby mám křivé, ačkoli jsem nosila rovnátka, nos mám jako bambuli, nehty malé jako dítě, když skloním hlavu, mám dvojitou bradu, když se posadím, břicho se vyklene do prostoru, prsa nemám jako modelky v reklamách, ruce mám chlupaté. Ke všemu se nemaluji a neupravuji si obočí, vlasy si stříhám sama doma, přičemž na každé straně hlavy mi vlasy dosahují do jiné délky.

Tak to jsem já.

Nikdy nebylo lehké líbit se sama sobě. Hned jak jsem se ráno probudila a došla do koupelny, viděla jsem v zrcadle všechny nedostatky. Kolikrát jsem byla naštvaná sama na sebe, když jsem nedokázala udělat s vlasy nic, co by zakrylo, jak hrozně dnes vypadám. Před skříní jsem vždy stávala dlouhou dobu, abych se několikrát převlékla z oblečení do oblečení a vybrala to, v čem nebudu vypadat tak moc tlustě. Spoustukrát jsem kvůli tomu chodila do školy na poslední chvíli nebo po začátku vyučování. Ve škole jsem nechodila na záchod kvůli záchodu, ale abych se prohlédla v zrcadle a ujistila se, že se na mém vzhledu nic náhle nezměnilo k horšímu, a kdyby, tak abych to mohla co nejrychleji řešit.

Nemít se rád je věc neskutečně únavná. A když jste z toho smutní a pláčete a váš kluk vás objímá a přesvědčuje vás, že jste nádherné, nuceně se usmějete a přitakáte, že mu věříte.

Myslím si, že s tímto mám problém nejen já, ale i mnoho dalších lidí. Z mnoha výzkumů jde zjistit, že tímto trpí především holky. Zřejmě ani nezáleží na tom, jestli jde o holku vysokou, nebo nízkou, tlustou, nebo hubenou, s dlouhými vlasy, nebo s krátkými. Každý by chtěl někdy vypadat jako ten člověk, kterého ráno potkal v autobuse nebo kterého viděl včera večer na YouTube.

alt

Moje reakce na můj vzhled byly rozmanité. Výchozím ale byla nenávist k sobě. Dokonce ve chvílích, kdy jsem k sobě cítila tu vůbec největší nenávist, jsem malovala po svém těle takový obrys postavy, jakou bych chtěla mít, linii, po které bych vedla řez nožem, kdybych se odvážila. Nenáviděla jsem se někdy tolik, že jsem se kousala do rukou, do toho tuku a chtěla jsem ho ukousnout. Porovnávala jsem se s ostatními a nedokázala jsem přijmout, že je jiná holka hezká, místo toho jsem začala iracionálně žárlit a skoro ji nenávidět.

Mnohokrát jsem se s postojem k sobě samé snažila něco udělat. Vždy to bylo ale o emocích – vyspala jsem se dobře, líbím se sobě; nevyspala jsem se dobře, nelíbím se sobě; jsem naštvaná, vypadám hrozně; mám radost, dokážu uznat, že něco na mně není tak příšerné. Přitom když milujeme někoho druhého, nezáleží to na tom, jak se zrovna máme, ale je to věc rozhodnutí. Milujeme ho, i když se ráno probudí a vlasy má přeležené a na tváři otisk polštáře. Milujeme ho, i když jedeme na kole a je celý zpocený. A je jedno, jak je u toho mně.

Před téměř měsícem jsem se rozhodla, že se prostě budu mít ráda a budu se líbit sobě samé. Během jednoho jediného okamžiku se otočil můj život naruby. Od té doby nezažívám žádné výkyvy podle toho, jaká je má nálada, jestli mám mastné vlasy, nebo čerstvě umyté, prostě jsem se rozhodla, že na sebe budu nahlížet způsobem, že jsem hezká.

Byla jsem nakupovat. To byla dříve noční můra, protože jsem musela vybrat large velikost a potom to na sebe navlíct a zkoumat se v zrcadle a všímat si všech těch záhybů a kde mi přetéká tuk. Nikdy jsem nedokázala posoudit, jestli mi tyto kalhoty sluší, nebo ne. Tentokrát jsem si ale zalezla do kabinky a líbila se sobě.

Nosím culík. To byla dříve noční můra, protože vlasy neobtékaly můj obličej, ale dělaly z mých tváří tváře křečka. S vlasy stáhnutými dozadu byl můj obličej tlustý a škaredý a ble. Teď se mi to líbí a líbí se mi, jak měkké tváře mám.

Nosím sukně. To byla dříve noční můra, protože v silonkách nebo punčocháčích je hrozně moc vidět, jak tlustá mám lýtka a jak křivé mám nohy. Když jsem se tentokrát prohlížela v zrcadle, viděla jsem, že nemám nohy jako ty hubený holky, kterých je všude kolem plno, ale nevadilo mi to. Dokázala jsem uznat, že mi to sluší.

Neřeším tolik, kolik vážím. To byla dříve noční můra, jestli jsem náhodou nesnědla tolik jídla, aby se neobjevilo na váze vyšší číslo než včerejšího dne. Přes léto jsem zhubla skoro 10 kg, čímž jsem se dostala na nadváhu jen asi tři kila. Dříve jsem byla nervózní, jestli jsem znovu neztloustla o 0,1 kg. A hlavně jsem byla nervózní, jestli si toho, jak jsem zhubla, všimnou lidi kolem mě. Ale to, jestli se mám ráda, přece nezáleží na tom, co si ostatní myslí.

Myslím si, že je jen jeden způsob, jak mít rád sám sebe – rozhodnout se pro to, stejně jako se rozhodujeme mít rádi mámu, i když nás štve, tátu, i když je někdy přísný, naši kočku, i když nás ráno budí, školu, i když je to někdy nuda. Myslím si, že pro většinu lidí není tak těžké mít rád to, jací jsme, není těžké uznat, že něco nám jde dobře. Klíčové pro to, abychom se měli rádi, je přijmout to, jak vypadáme. Navíc je důležité uvědomit si, že žádné diagnózy, které nám byly přiřazeny, ani známky ve škole nebo úspěchy v soutěžích, nás nedefinují. Já jsem labilní a mívám úzkosti, ale to neznamená, že nedokážu stát pevně za svým rozhodnutím a že se hned složím, když proti mně někdo začne argumentovat. Také jsem dyslektik, což mi sice ztěžuje čtení, ale nejsem proto méněcenná.

Je potřeba znát svou hodnotu a připomínat si ji v těžkých chvílích. A uvědomit si, že naši hodnotu nám nemůže dát naše okolí. Když budu nenávidět sebe, jak mohu milovat někoho jiného? Jak mohu být upřímná a nepřetvařovat se? Jak můžu žít pohodový život plný přátel, když se před lidmi budu schovávat, aby neviděli, že nenosím velikost XS a nemám velký objem vlasů. Řeknu vám tajemství – lidi, se kterými trávíte čas, vědí, jak vypadáte.

Někdy to může být proces. Sebepřijetí a sebevědomí nemusí přijít lusknutím prstu. Může to trvat několik týdnů, měsíců, ale i let. Je to ale něco, co za to stojí.

Jsem malá a líbí se mi, že nevyčnívám někam vysoko. Nejsem hubená a líbí se mi, že tím mám ženskou postavu. Na pažích mám místo svalů tuk a líbí se mi, že nejsem tvrdá. Nohy mám křivé a vlastně mi to přijde legrační. Obličej mám kulatý a také mám brýle, ale to tak ke mně prostě patří, to jsem já. Zuby mám křivé, ačkoli jsem nosila rovnátka, a líbí se mi, že jsem trochu odlišná. Nos mám jako bambuli a je to trochu divný, ale co, zvládám to. Nehty mám malé jako dítě a ostatním se to líbí, tak proč bych to měla nenávidět? Když skloním hlavu, mám dvojitou bradu, ale aspoň můžu dělat všemožné ksichty. Když se posadím, břicho se vyklene nahoru, ale komu ne? Prsa nemám jako modelky v reklamách, ale potřebuju to? Ruce mám chlupaté a líbí se mi, že si s těmi chlupy mohu hrát. Ke všemu se nemaluji a neupravuji si obočí, vlasy si stříhám sama doma, přičemž na každé straně hlavy mi vlasy dosahují do jiné délky.

alt


Komentáře

comments powered by Disqus